Alžběta Bačíková a Martina Smutná / CARPE DIEM

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

Alžběta Bačíková a Martina Smutná / CARPE DIEM

28.01.2015 - 13.03.2015

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 27. 1. 2015 v 18.00

Kurátor: Martin Nytra

Carpe Diem: tanec na ruinách muzea

Návraty do nedávné minulosti nejsou v současné umělecké praxi ničím neobvyklým. Snaha uchopit dobu těsně předcházející vlastní žité zkušenosti se stala pozorovaným příznakem tvorby generace, která zná reálie života normalizační éry už pouze zprostředkovaně, vyrůstala však obklopena jejími artefakty. Fragmenty minulosti v každodenním životě postrádají původní kontext, dráždí svou nezařaditelností a vyzývají tak k nové interpretaci.

Keramika Olgy Hudečkové vznikala z velké části v této době – v 70. a 80. letech minulého století – a její relativní dostupnost v prodejnách Díla z ní učinila běžnou součást vybavení domovů budovaných v časech reálného socialismu. Zde začíná i naše zkušenost s autorčinými objekty – pohledem na police domácí obývákové stěny. Z návštěvy galerie se dá odejít a zapomenout, ale nehybná přítomnost podivného objektu v rodné domácnosti se postupně stane součástí osobní historie.

Vydaly jsme se tedy za hranice vlastní minulosti, ale generační příkop se sunul před námi. Nejprve jsme na vázy a svícny Hudečkové pohlížely rozpačitě, s lehkou dávkou odporu vůči projevům dobového vkusu. Abychom nesklouzly ke snadným soudům, snažily jsme se nejprve pochopit dílo v historickém kontextu. Absence dobového kritického diskurzu (o autorce je dostupná pouze hrstka nekritických článků v časopisech o užitém umění a bydlení) nás vedla k hledání současnějšího kunsthistorického posudku její práce. V souhrnných pracích o užitém umění se mezi důležitými autory tehdejší doby její jméno neobjevuje. Ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea Hudečková není zastoupena, v depozitářích Moravské galerie v Brně spí pouze jedna váza, darovaná v roce 1984 Ministerstvem kultury ČSSR. V archivu České televize je k dohledání několik televizních dokumentů, jde však spíše o osobní lyrické portréty, v nichž pokaždé vystupuje po boku svého manžela sochaře Miroslava. Hlavní roli hraje tragický osud autorské dvojice – bolestivá ztráta obou dětí. Nalezené materiály tak vypověděly cosi o životě autorky, nikoliv už o její tvorbě.

V současnosti neexistuje žádný jasný institucionálně posvěcený názor na tvorbu Hudečkové. Možná je na to příliš brzy, možná navždy zapadne na smetišti dějin českého normalizačního umění. Její dějinná opomenutelnost z ní v našich očích učinila subjekt, k němuž se chceme vztáhnout daleko víc osobně. Navštěvujeme umělkyni v jejím ateliéru. V rozhovoru se brání veškerému hodnocení svých váz jinak než skrze „nadčasová“ estetická kritéria. Ani náš požadavek na časové zařazení jednotlivých keramických objektů není vyslyšen. Jsou si navzájem podobné a Hudečkové paměť selhává. V jejím ateliéru jsou všechny najednou a stávají se dohromady metaforou jakéhosi bezčasí, jež Hudečkovou obklopuje – metaforou šedé zóny tvorby mimo jakoukoliv interpretaci.

S naučenou potřebou nadhledu nad vlastní tvorbou a jejími souvislostmi narážíme na diametrálně odlišný přístup. Autorčina rezistence nás doslova „vyvádí z konceptu“.

Místo odtažitého hodnocení se tedy pokoušíme rekonstruovat svět Hudečkové zevnitř.

Martina Smutná se pouští do studia formálních složek jejích keramických objektů. Jde po kořenech tvarosloví váz. Zkoumá sklady, které z objektů vytváří zvrásněné prapory, ohledává erotické (či jen lyrické?) záhyby a mnohočetně vrstvené pláty.

Do středu Martinina zájmu se dostane váza ze 70. let, kterou v rodinné domácnosti odjakživa pozorovala vystavenou, aniž by někdy byla funkčně využita. Několikrát se ji pokusí kopírovat v keramice. V sedě za hrnčířským kruhem se s Hudečkovou utkává v nerovném souboji, ve kterém jí neklade odpor pouze hlína, ale i preciznost originálu. Žár keramických pecí střídá teplo rozpouštěného vosku a obavy ze selhání nahrazuje hravost.

Originál vázy od Hudečkové mezitím beru do pražského Uměleckoprůmyslového muzea, kde právě vrcholí přípravy rekonstrukce historické budovy. Stálá expozice užitého umění je už uzavřená a poslední výstava skončí za pár dnů. Kanceláře pracovníků muzea jsou vyklizeny a sbírky se balí do krabic. Archivy leží úhledně seskládány v dřevěných boxech a čekají na odvoz. Se sbírkami se po letitém pobytu v útrobách muzea hýbe.

Turntablista Petr Ferenc v interiéru muzea pokládá vázu na gramofon. Roztáčí ji v kruhovém pohybu, který kdysi v keramické dílně umožnil její vznik. Gramofonové desky s nahrávkami Smetanovy Mé vlasti z let 1963–1990 tu slouží jako fyzický i hudební podklad keramického objektu. Hudebník dekonstruuje patetickou melodii Vltavy a spojuje ji s hraním na samotnou vázu. Místo nostalgického přehrávání gramofonových desek, které měly u nás doma vždycky své místo v policích sektorové obývákové stěny, se dostavuje nervózní zvuková pouť napříč jejich kruhovými stopami.

Vykolejit ze zajetých drážek interpretace občas potřebuje každý, i autorky ve své podstatě tendenční výstavy.

Za autorky,
Alžběta Bačíková

Jdi zpět