Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský / Práce na budoucnosti

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Václav Janoščík

Architekt výstavy: David Fesl

 

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

 

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.

                                                                              


Alžběta Bačíková a Martina Smutná / CARPE DIEM

-

Fait Gallery PREVIEW
Dominikánské nám. 10, Brno
28. 1. - 13. 3. 2015
Vernisáž: 27. 1. 2015 v 18:00
Kurátor: Martin Nytra
 
Carpe Diem: tanec na ruinách muzea
 
Návraty do nedávné minulosti nejsou v současné umělecké praxi ničím neobvyklým. Snaha uchopit dobu těsně předcházející vlastní žité zkušenosti se stala pozorovaným příznakem tvorby generace, která zná reálie života normalizační éry už pouze zprostředkovaně, vyrůstala však obklopena jejími artefakty. Fragmenty minulosti v každodenním životě postrádají původní kontext, dráždí svou nezařaditelností a vyzývají tak k nové interpretaci.
Keramika Olgy Hudečkové vznikala z velké části v této době – v 70. a 80. letech minulého století – a její relativní dostupnost v prodejnách Díla z ní učinila běžnou součást vybavení domovů budovaných v časech reálného socialismu. Zde začíná i naše zkušenost s autorčinými objekty – pohledem na police domácí obývákové stěny. Z návštěvy galerie se dá odejít a zapomenout, ale nehybná přítomnost podivného objektu v rodné domácnosti se postupně stane součástí osobní historie.
Vydaly jsme se tedy za hranice vlastní minulosti, ale generační příkop se sunul před námi. Nejprve jsme na vázy a svícny Hudečkové pohlížely rozpačitě, s lehkou dávkou odporu vůči projevům dobového vkusu. Abychom nesklouzly ke snadným soudům, snažily jsme se nejprve pochopit dílo v historickém kontextu. Absence dobového kritického diskurzu (o autorce je dostupná pouze hrstka nekritických článků v časopisech o užitém umění a bydlení) nás vedla k hledání současnějšího kunsthistorického posudku její práce. V souhrnných pracích o užitém umění se mezi důležitými autory tehdejší doby její jméno neobjevuje. Ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea Hudečková není zastoupena, v depozitářích Moravské galerie v Brně spí pouze jedna váza, darovaná v roce 1984 Ministerstvem kultury ČSSR. V archivu České televize je k dohledání několik televizních dokumentů, jde však spíše o osobní lyrické portréty, v nichž pokaždé vystupuje po boku svého manžela sochaře Miroslava. Hlavní roli hraje tragický osud autorské dvojice – bolestivá ztráta obou dětí. Nalezené materiály tak vypověděly cosi o životě autorky, nikoliv už o její tvorbě.
V současnosti neexistuje žádný jasný institucionálně posvěcený názor na tvorbu Hudečkové. Možná je na to příliš brzy, možná navždy zapadne na smetišti dějin českého normalizačního umění. Její dějinná opomenutelnost z ní v našich očích učinila subjekt, k němuž se chceme vztáhnout daleko víc osobně. Navštěvujeme umělkyni v jejím ateliéru. V rozhovoru se brání veškerému hodnocení svých váz jinak než skrze „nadčasová“ estetická kritéria. Ani náš požadavek na časové zařazení jednotlivých keramických objektů není vyslyšen. Jsou si navzájem podobné a Hudečkové paměť selhává. V jejím ateliéru jsou všechny najednou a stávají se dohromady metaforou jakéhosi bezčasí, jež Hudečkovou obklopuje – metaforou šedé zóny tvorby mimo jakoukoliv interpretaci.
S naučenou potřebou nadhledu nad vlastní tvorbou a jejími souvislostmi narážíme na diametrálně odlišný přístup. Autorčina rezistence nás doslova „vyvádí z konceptu“.
Místo odtažitého hodnocení se tedy pokoušíme rekonstruovat svět Hudečkové zevnitř.
Martina Smutná se pouští do studia formálních složek jejích keramických objektů. Jde po kořenech tvarosloví váz. Zkoumá sklady, které z objektů vytváří zvrásněné prapory, ohledává erotické (či jen lyrické?) záhyby a mnohočetně vrstvené pláty.
Do středu Martinina zájmu se dostane váza ze 70. let, kterou v rodinné domácnosti odjakživa pozorovala vystavenou, aniž by někdy byla funkčně využita. Několikrát se ji pokusí kopírovat v keramice. V sedě za hrnčířským kruhem se s Hudečkovou utkává v nerovném souboji, ve kterém jí neklade odpor pouze hlína, ale i preciznost originálu. Žár keramických pecí střídá teplo rozpouštěného vosku a obavy ze selhání nahrazuje hravost.
Originál vázy od Hudečkové mezitím beru do pražského Uměleckoprůmyslového muzea, kde právě vrcholí přípravy rekonstrukce historické budovy. Stálá expozice užitého umění je už uzavřená a poslední výstava skončí za pár dnů. Kanceláře pracovníků muzea jsou vyklizeny a sbírky se balí do krabic. Archivy leží úhledně seskládány v dřevěných boxech a čekají na odvoz. Se sbírkami se po letitém pobytu v útrobách muzea hýbe.
Turntablista Petr Ferenc v interiéru muzea pokládá vázu na gramofon. Roztáčí ji v kruhovém pohybu, který kdysi v keramické dílně umožnil její vznik. Gramofonové desky s nahrávkami Smetanovy Mé vlasti z let 1963–1990 tu slouží jako fyzický i hudební podklad keramického objektu. Hudebník dekonstruuje patetickou melodii Vltavy a spojuje ji s hraním na samotnou vázu. Místo nostalgického přehrávání gramofonových desek, které měly u nás doma vždycky své místo v policích sektorové obývákové stěny, se dostavuje nervózní zvuková pouť napříč jejich kruhovými stopami.
Vykolejit ze zajetých drážek interpretace občas potřebuje každý, i autorky ve své podstatě tendenční výstavy.
 
Za autorky,
 
Alžběta Bačíková
 
 

Jdi zpět