25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19.00
Kurátor: Ondřej Chrobák
Petr Dub je (post)konceptuální umělec. Systematicky zkoumá médium závěsného obrazu, respektive aktuální pozici malby. Dubovy obrazy jsou sice nezpochybnitelným výsledkem manuální a dodejme, často velmi náročné a rafinované aktivity, přesto použité sloveso „zkoumá“ není v jeho umělecké praxi bezobsažným synonymem pro „maluje“. Odkazuje především k vědomé mentální aktivitě, která předchází tvorbě obrazů. Petr Dub je rovněž autorem jedné z mála, pokud ne jediné česky psané teoretické studie, která reflektuje lokální postkonceptuální malbu v kontextu aktuálního diskurzu umění. Práce, která vyšla knižně pod titulem Vybrané postkonceptuální přístupy v současné malbě, byla výstupem doktorského studia na brněnské FaVU. Studium v brněnském ateliéru Petra Kvíčaly a Milana Housera, stejně jako roční stáž na pražské umprumce u Jiřího Davida a Milana Saláka nebyly v Dubově případě pouze formální splnění povinnosti. Petr Dub dokázal v konfrontaci s výraznými, ale umělecky i lidsky rozdílnými osobnostmi pro sebe vydestilovat osobní lekci, která tvoří kompaktní základ jeho současné umělecké trajektorie. V gastronomii, což byla ostatně umělcova první profesní volba, by se jednalo o analogii k formátu „fusion cuisine“ kombinujícímu silné zázemí brněnského konceptualismu a odkaz pražského postmodernismu.
Název výstavy Deník přeživší nabízí jako jednu z variant čtení komentář k současné situaci. Za onu v podmětu zamlčenou přeživší může být dosazena Malba. Konceptuální myšlení a malba bývají v lokálních stereotypech vydávány za antagonistické směry. Obhájci malby viní konceptuální přístupy nejen z „nesrozumitelnosti“ současného umění, ale rovněž z přímé účasti na proklamaci „konce malby“, který byl pochopen především jako pokus o likvidaci konkurence. V roce 1997 proběhla v pražské Galerii Rudolfinum programová výstava věnovaná aktuální situaci malby nazvaná Poslední obraz. Postapokalyptický žargon bývá nejpozději od té doby povinnou součástí rétorického arsenálu sloužícího k reflexi aktuálního postavení malby. Pro Petra Duba, který se pohybuje na tektonickém zlomu dvou nesmiřitelných světů, představují podobné odkazy koketní hru. Mrká na obě strany, ale už se rozhodl, že zůstane singlem. Analogicky si počíná ve své umělecké praxi. Programově neopouští pole tradičního závěsného obrazu. Paralelně však na něj aplikuje strategie, které v historii posledních nejméně padesáti let postupně vedly k jeho zpochybnění a zavrhnutí. Scifi literatura pracuje s možností cestovat časem, kdy je možné zásahem do historie změnit či spíše zvrátit přítomnou hrozbu. Petr Dub neusiluje o revizi historie. Na to ví příliš mnoho. Zdá se, že se spíše snaží využít potenciál, který zůstal v minulosti na oltáři překotného, avantgardního postupu ladem. Hybridní status, kdy umělecké dílo zároveň obsahuje genetický kód svého zániku i (znovu)zrození, představuje pro nás přeživší jeden z relevantních důvodů dále se vážně zabývat uměním.
Ondřej Chrobák