Jakub Hošek / CHAOS JE DOPOSUD NEPOROZUMĚNÝ ŘÁD

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu^[1] (jehož klub^[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty^[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu^[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

Bibliografie a zdroje:

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

Jakub Hošek / CHAOS JE DOPOSUD NEPOROZUMĚNÝ ŘÁD

18.03.2015 - 30.04.2015

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 17. 3. 2015 v 18.00

Kurátor: Lumír Nykl

„Proč tak mnoho nové abstrakce vypadá stejně?“ – Jerry Saltz, kritik a teoretik

„On do sebe prej nasaje všechny ty flyery, obaly desek, blogy… a pak to ze sebe všechno dostane v ateliéru.“ – Jan Lesák, vizuální umělec, fotograf

„Já jsem tomu Hoškovi už říkal, že nejhezčí na té výstavě byl ten radiátor.“ – Karel Císař, teoretik a kurátor

„Osm zlatých prstenů jako bych byl Shab-Shabba Ranks.“ – Darold Ferguson mladší, rapper a zpěvák

„Chaos is order yet undeciphered“ – tak zní věta uvozující film Denise Villeneuva Nepřítel. Uživatel webu titulky.cz s přezdívkou „richja“ ji přeložil jako „Chaos je doposud neporozuměný řád“. Přes prvotní kostrbatost vypadá tato formulace vhodněji než více opisné „zatím nedešifrovaný řád“. Aspoň pokud jde o současné umění. A výstavu Jakuba Hoška.

Nutkavá potřeba dobrat se šifry k jeho práci visí ve sdíleném galerijním klimatu pokaždé, když úryvky jím přivlastněných tvarů (ať textů či obrazů) opustí komfortní zónu původního nosiče. Znaky pak obsadí plochu napnutou mimo vyhrazené rozměry a významové roviny.

V „auteurském“ snímku Nepřítel rozvíjí Denis Villeneuve myšlenku Alfreda Hitchcocka, která se dotýká filmu a napodobování celkově – „Pokud potkáte svého dvojníka, měli byste ho zabít.“ Příslib porozumění přehlednému řádu v chaotické pavučině znaků je v Nepříteli podmíněný (sebe)destruktivním (sebe)poznáním identického dvojníka. V případě Jakuba Hoška se takto dvojaký vztah dá vést zejména na rovině klíčového postupu přenášení vyřezávaných kresebných šablon na jinak „malířsky“ zpracované plátno. Významově klíčové kresby dávají finálnímu objektu možnost vzniknout díky svému zániku. Parazitování na závěsném obraze je to, co dělá prostorový objekt tím, čím je. Tyto vlastnosti používané techniky a média Jakub Hošek tematizuje už od dob studia na AVU v ateliéru V. Skrepla a J. Kovandy. Výstava ve FAIT GALLERY PREVIEW se odehrává před jeho rezidenčním pobytem v National Museum of Modern and Contemporary Art v jihokorejském Soulu a následném stipendiu v Tabačka Kulturfabrik – kulturním centru ve východoslovenských Košicích.

Ve filmu Nepřítel se nedozvíme, zda mají oba z dvojníků jizvu na stejném místě. Do chaosu jejich podob vnese řád otlačený otisk prstenu, který nosí jen jeden z nich.

Porozumění je vzájemný, časově náročnější postup než privilegované, odtažité dešifrování. Při dešifrování je objekt v podřízeném postavení vůči kolonizujícímu lovci významu. Při aktu porozumění má divák s obrazem takový poměr, v jakém se má u Jakuba Hoška kresba k malbě, plošný závěsný obraz k prostorovému objektu, znak k ornamentu. Jak se říkává: textu začínáme rozumět teprve tehdy, když ho přestáváme sledovat.

Plochý závěsný obraz se mění v trojrozměrný box. Řezák se tak spojuje tahem štětce. Prsten slouží jako boxer. Akryl tetuje plátno.

Změna je možná potud, pokud je na sociálních sítích výraz period nahrazen prostou informací edited.

Opsané vlastnosti umění Jakuba Hoška osvětlují význam překrývání prvního a druhého / chaosu a řádu. Předpoklady jeho tvorby se dají přirovnat k zvláštně pojímanému postupu superimpozice – překrytí už existujícího obrazu jiným. Jakub Hošek se k metodě hlásí vědomým odkazem na toto slovo v jinak nezvyklém plurálu – Superimpositions, což je titul aktuálního alba experimentálního elektronického producenta Lorenza Senniho.

Kritik Alexander Iadarola (Quietus, dismagazine, Rhizome) si u Senniho všímá zlověstného aspektu superimpozice: „Zatímco v případě palimpsestu je přeci jen možné vysledovat stopy záznamů po předchozích autorech, jelikož jsou jen zahlazeny a přepsány, u superimpozice chybí jakákoliv stopa, či náznak toho, co předcházelo.“ Oblast designu a volného umění se už dávno překryla minimálně v konsenzuálním označení uměleckého díla – „piece“. V globální umělecké komunitě je piece oblíbený podobně jako je na klubové hudební scéně preferován výraz „track“. Piece zní stejně výmluvně jako přesvědčivě, vezmeme-li v úvahu předmětnou povahu Hoškových obrazů.

V přehledném prostoru bílého showroomu svou hodnotou odpovídá jeden vystavený piece druhému. Takto izomorfní vztah je vlastní i objektům – formám na obraze – mezi sebou. Stejnorodost ustavuje také vztah zobrazených forem vůči jejich fyzickému nosiči. Jak finálního piecu, tak lepenkových šablon, odsouzených k osudu odpadního materiálu. Výstava, v obecném smyslu vystavení vlastních objektů lidskému pohledu, pak začíná i končí galerijní výlohou, kde se zbytková lepenka znovuzhmotňuje v jakýsi náhled autorovy ústřední metody, přeneseně také v náhled jeho ateliéru a portfolia. Vzpomenout lze jeho předloňskou výstavu v ostravské Industrial Gallery a instalační řešení adjustace přípravných kreseb na papíře na úroveň prací na plátně. Zejména zde ale rezonuje jeho známý projekt s názvem Let me rule v Galerii Jiří Švestka, kde byl ateliérový chaos scénograficky přenesen a zdvojen v poměru jedna ku jedné.

Styl známý z Let me rule vládne i v (…) doposud nerozpoznaném řádu. Rozpoznatelný styl, který lze příhodně popsat povědomým anglickým slovem creepy.

Části pořezaných rukou se dotýkají křivých, zubatých, až „příčných“ zmetků původních tvarů. Oteklé a roztřepené tkáně, které ztratily protetickou kresbu, se chaoticky plazí přes sebe a hledají oporu v naopak řádně vyvedené a odstupňované ploše. Stupně plochy se nám dávají naráz a jsou svázány tak pevně, jak jen ostnatý drát dovolí.

Obrazy Jakuba Hoška se chovají jako zlé dvojče a zraňují to, co i čím zobrazují.

Citace neodkazují ke zdroji, řezák funguje jak má jedině na poslední zarážce.

Prolínání tvarů je prvně vždycky protínáním, žádná forma neprochází druhou bez újmy.

Hoškovi často přičítaná komiksová zkratka se pojí s představou latentního znehybnění sekvence animovaného filmu, kde chaos dvojice obrazů dává do řádného pohybu lidský agent.

Bere na sebe podobu rukou, očí, nebo falešného rámu jako úskočný kriplí dvojník. A pokud není v logice citovaného Hitchcockova aforismu zničen, snaží se aktuálního diváka navést k porozumění a ochránit ho.

Před čím? Snad před rozplizlostí divoké kultury, tedy neorámovanou oblastí, „která nemá, žádný denotát“, jak nás informuje aplikace Bourriaudious Daily. Nežádoucí vjemy a nepohodlné vzpomínky na nás z obrazů Jakuba Hoška vyskakují jako nevyžádaná a o to víc vlezlá adware reklama:

„Sněz tohle a už nikdy nebudeš chtít malovat. Lékaři tomu říkají řezák na umění.“

Lumír Nykl

Jdi zpět