Lenka Vítková

První kniha emblémů

 
Inge Kosková

Proud

 
Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Lenka Vítková / První kniha emblémů

23.02.2022 - 14.05.2022

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Expoziční řešení, umělecká spolupráce: David Fesl

Grafický design knihy a přívěsků: Daniela & Linda Dostálková, Sonni Scheuringer

Text: Marek Pokorný

Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00

 

Nějak se zachovám

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu. 

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.

Text: Marek Pokorný

 

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

                                                                                           


Jakub Hošek / CHAOS JE DOPOSUD NEPOROZUMĚNÝ ŘÁD

-

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 17. 3. 2015 v 18.00

Kurátor: Lumír Nykl

 
 
„Proč tak mnoho nové abstrakce vypadá stejně?“ – Jerry Saltz, kritik a teoretik

„On do sebe prej nasaje všechny ty flyery, obaly desek, blogy… a pak to ze sebe všechno dostane v ateliéru.“ – Jan Lesák, vizuální umělec, fotograf

„Já jsem tomu Hoškovi už říkal, že nejhezčí na té výstavě byl ten radiátor.“ – Karel Císař, teoretik a kurátor

„Osm zlatých prstenů jako bych byl Shab-Shabba Ranks.“ – Darold Ferguson mladší, rapper a zpěvák

„Chaos is order yet undeciphered“ – tak zní věta uvozující film Denise Villeneuva Nepřítel. Uživatel webu titulky.cz s přezdívkou „richja“ ji přeložil jako „Chaos je doposud neporozuměný řád“. Přes prvotní kostrbatost vypadá tato formulace vhodněji než více opisné „zatím nedešifrovaný řád“. Aspoň pokud jde o současné umění. A výstavu Jakuba Hoška.
Nutkavá potřeba dobrat se šifry k jeho práci visí ve sdíleném galerijním klimatu pokaždé, když úryvky jím přivlastněných tvarů (ať textů či obrazů) opustí komfortní zónu původního nosiče. Znaky pak obsadí plochu napnutou mimo vyhrazené rozměry a významové roviny.
V „auteurském“ snímku Nepřítel rozvíjí Denis Villeneuve myšlenku Alfreda Hitchcocka, která se dotýká filmu a napodobování celkově – „Pokud potkáte svého dvojníka, měli byste ho zabít.“ Příslib porozumění přehlednému řádu v chaotické pavučině znaků je v Nepříteli podmíněný (sebe)destruktivním (sebe)poznáním identického dvojníka. V případě Jakuba Hoška se takto dvojaký vztah dá vést zejména na rovině klíčového postupu přenášení vyřezávaných kresebných šablon na jinak „malířsky“ zpracované plátno. Významově klíčové kresby dávají finálnímu objektu možnost vzniknout díky svému zániku. Parazitování na závěsném obraze je to, co dělá prostorový objekt tím, čím je. Tyto vlastnosti používané techniky a média Jakub Hošek tematizuje už od dob studia na AVU v ateliéru V. Skrepla a J. Kovandy. Výstava ve FAIT GALLERY PREVIEW se odehrává před jeho rezidenčním pobytem v National Museum of Modern and Contemporary Art v jihokorejském Soulu a následném stipendiu v Tabačka Kulturfabrik – kulturním centru ve východoslovenských Košicích.

Ve filmu Nepřítel se nedozvíme, zda mají oba z dvojníků jizvu na stejném místě. Do chaosu jejich podob vnese řád otlačený otisk prstenu, který nosí jen jeden z nich.
Porozumění je vzájemný, časově náročnější postup než privilegované, odtažité dešifrování. Při dešifrování je objekt v podřízeném postavení vůči kolonizujícímu lovci významu. Při aktu porozumění má divák s obrazem takový poměr, v jakém se má u Jakuba Hoška kresba k malbě, plošný závěsný obraz k prostorovému objektu, znak k ornamentu. Jak se říkává: textu začínáme rozumět teprve tehdy, když ho přestáváme sledovat.
Plochý závěsný obraz se mění v trojrozměrný box. Řezák se tak spojuje tahem štětce. Prsten slouží jako boxer. Akryl tetuje plátno.
Změna je možná potud, pokud je na sociálních sítích výraz period nahrazen prostou informací edited.

Opsané vlastnosti umění Jakuba Hoška osvětlují význam překrývání prvního a druhého / chaosu a řádu. Předpoklady jeho tvorby se dají přirovnat k zvláštně pojímanému postupu superimpozice – překrytí už existujícího obrazu jiným. Jakub Hošek se k metodě hlásí vědomým odkazem na toto slovo v jinak nezvyklém plurálu – Superimpositions, což je titul aktuálního alba experimentálního elektronického producenta Lorenza Senniho.
Kritik Alexander Iadarola (Quietus, dismagazine, Rhizome) si u Senniho všímá zlověstného aspektu superimpozice: „Zatímco v případě palimpsestu je přeci jen možné vysledovat stopy záznamů po předchozích autorech, jelikož jsou jen zahlazeny a přepsány, u superimpozice chybí jakákoliv stopa, či náznak toho, co předcházelo.“ Oblast designu a volného umění se už dávno překryla minimálně v konsenzuálním označení uměleckého díla – „piece“. V globální umělecké komunitě je piece oblíbený podobně jako je na klubové hudební scéně preferován výraz „track“. Piece zní stejně výmluvně jako přesvědčivě, vezmeme-li v úvahu předmětnou povahu Hoškových obrazů.

V přehledném prostoru bílého showroomu svou hodnotou odpovídá jeden vystavený piece druhému. Takto izomorfní vztah je vlastní i objektům – formám na obraze – mezi sebou. Stejnorodost ustavuje také vztah zobrazených forem vůči jejich fyzickému nosiči. Jak finálního piecu, tak lepenkových šablon, odsouzených k osudu odpadního materiálu. Výstava, v obecném smyslu vystavení vlastních objektů lidskému pohledu, pak začíná i končí galerijní výlohou, kde se zbytková lepenka znovuzhmotňuje v jakýsi náhled autorovy ústřední metody, přeneseně také v náhled jeho ateliéru a portfolia. Vzpomenout lze jeho předloňskou výstavu v ostravské Industrial Gallery a instalační řešení adjustace přípravných kreseb na papíře na úroveň prací na plátně. Zejména zde ale rezonuje jeho známý projekt s názvem Let me rule v Galerii Jiří Švestka, kde byl ateliérový chaos scénograficky přenesen a zdvojen v poměru jedna ku jedné.

Styl známý z Let me rule vládne i v (…) doposud nerozpoznaném řádu. Rozpoznatelný styl, který lze příhodně popsat povědomým anglickým slovem creepy.
Části pořezaných rukou se dotýkají křivých, zubatých, až „příčných“ zmetků původních tvarů. Oteklé a roztřepené tkáně, které ztratily protetickou kresbu, se chaoticky plazí přes sebe a hledají oporu v naopak řádně vyvedené a odstupňované ploše. Stupně plochy se nám dávají naráz a jsou svázány tak pevně, jak jen ostnatý drát dovolí.
Obrazy Jakuba Hoška se chovají jako zlé dvojče a zraňují to, co i čím zobrazují.
Citace neodkazují ke zdroji, řezák funguje jak má jedině na poslední zarážce.
Prolínání tvarů je prvně vždycky protínáním, žádná forma neprochází druhou bez újmy.
Hoškovi často přičítaná komiksová zkratka se pojí s představou latentního znehybnění sekvence animovaného filmu, kde chaos dvojice obrazů dává do řádného pohybu lidský agent.
Bere na sebe podobu rukou, očí, nebo falešného rámu jako úskočný kriplí dvojník. A pokud není v logice citovaného Hitchcockova aforismu zničen, snaží se aktuálního diváka navést k porozumění a ochránit ho.

Před čím? Snad před rozplizlostí divoké kultury, tedy neorámovanou oblastí, „která nemá, žádný denotát“, jak nás informuje aplikace Bourriaudious Daily. Nežádoucí vjemy a nepohodlné vzpomínky na nás z obrazů Jakuba Hoška vyskakují jako nevyžádaná a o to víc vlezlá adware reklama:
„Sněz tohle a už nikdy nebudeš chtít malovat. Lékaři tomu říkají řezák na umění.“
 
Lumír Nykl
 
 

Jdi zpět