Jiří Thýn / Dva konce vzdálenosti - Obrazy, které se nikdy nestaly

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Jiří Thýn / Dva konce vzdálenosti - Obrazy, které se nikdy nestaly

28.03.2015 - 21.05.2015

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 26. 3. 2015 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

O studii, nenarativní fotografii, gestu a poezii

O studii. Fotograf Jiří Thýn uspořádal v letech 2011–2012 trojici výstav s názvem Základní studie. Výraz studie bylo možné chápat v duchu jeho konvenčního užívání umělci - jako průzkum nebo předběžnou přípravu. Základní studie ovšem užíváme v různých oblastech vědeckého poznání k získání prvního souboru relevantních dat, z nichž lze dále vycházet. Tak nebo tak Thýn zahájil těmito výstavami etapu práce, u níž bylo dopředu podotýkáno, že něčemu předchází. Manifestace významu následného, ještě neučiněného kroku odkazovala k inherentní neuzavřenosti zdánlivě definitivního výstavního tvaru a vyzdvihovala význam kontinuity. V roce 2014 Thýn opět pocítil potřebu vrátit se k formátu studie a první ze dvou samostatných výstav toho roku nazval Základní studie nenarativní fotografie.

O nenarativní fotografii. Ke koncepci nenarativní fotografie Thýn dospěl během několika let ohledávání vlivu technických postupů na konstrukci a působení fotografického zobrazení. Zcela přirozeně se přitom dostal do blízkosti fotografické avantgardy 20. století a tématu abstrakce ve fotografii. Zaujala ho problematičnost užívání tohoto pojmu v případě média, jehož podstatou je vždy zachycení světla opírajícího se do materiální reality v konkrétním časovém úseku. Namísto abstrakce jako takové navrhl zabývat se fotografií, v níž jsou testovány hranice příběhu a vyprávění.

Okruh nenarativních fotografií se pozvolna rozšiřoval skrze všechny Základní studie a další Thýnovy výstavy. Vychází z něj rovněž Dva konce vzdálenosti v obou jejich variantách: pražské z Francouzského institutu a brněnské s podtitulem Obrazy, které se nestaly. V průběhu tohoto kontinuálního procesu přesto došlo k zásadnímu, i když dosud skoro nereflektovanému obratu v Thýnově tvůrčím přístupu.

O gestu. Nejprve se však krátce zastavme u gesta a dvou po sobě rychle jdoucích výstav Základní studie nenarativní fotografie a Vědomí jako základní předpoklad I, II v průběhu roku 2014. Na nich Thýn ukázal snímky časopiseckých reprodukcí prořezaných několika málo soustředěnými řezy skalpelem. Do hry se v nich dostává fyzické gesto a vztah obrazu a těla. Tato gesta přitom neměla povahu mimoděčného, ničím nepodmíněného pohybu. Ve vlastním textu Thýn předestřel pozadí těchto intervencí jako důsledek širokého spektra podmíněností:

„Předpoklad tvaru, předpoklad lži, předpoklad prázdna, předpoklad prostoru, předpoklad touhy, předpoklad závislosti, předpoklad pohnutí, předpoklad času, předpoklad začátku, předpoklad konce, předpoklad formy, předpoklad krásy…“

Dlouhým výčtem předpokladů se Thýn pokusil zdůraznit mnohost aktivních činitelů při bytí s obrazem, zastřešeném vědomím jako celkem. Řezání do fotografií bylo jejich fyzickým „čtením“ a zároveň faktickou a významovou flexí. O významu znekonkrétňování/abstrahování (jako partikulárního cíle a konkrétního důsledku) přitom nemůže být u nenarativní fotografie pochyb.

O poezii. Dva konce vzdálenosti nejsou studií, ale jednou ze syntéz, jež mezi studiemi průběžně vytvářejí jakési ostrovy aplikace. Thýn opět zasahuje do časopiseckých a novinových fotografií, tentokrát ale širší škálou postupů a materiálů. Jakkoli se jedná o dějové snímky (výjevy), znovu potlačuje jejich informativní hodnotu. Do situace je vtaženo slovo, v němž jsou jeho teoretická východiska artikulována jako báseň. To nejlépe odpovídá Thýnově hlavnímu záměru vytvořit lyrickou transmutaci epického námětu.

O obrazech, které se nestaly. Jiří Thýn ve svých nových fotografiích postupuje od jednotlivého k obecnému. Svými intervencemi proměňuje konkrétního člověka v určité situaci ve figuru vrostlou do jejího místa a prostoru obrazu. Svědectví o emoci převádí na výraz emoce. Postupuje v souladu s „předpoklady“ tvaru, formy, krásy atd. Namísto analýzy fotografického jazyka, za kterou byla ceněna jeho dřívější tvorba, se věnuje symbolické manifestaci hypnotické síly obrazů, jež pramení v neredukovatelné součinnosti kulturní paměti, instinktů a nevědomých archetypálních vzorců. Podtitul výstavy bychom tak mohli parafrázovat jako „obrazy, které se nestaly, ale přesto jsou“.

Jiří Ptáček

Jdi zpět