Lenka Vítková

První kniha emblémů

 
Inge Kosková

Proud

 
Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Lenka Vítková / První kniha emblémů

23.02.2022 - 14.05.2022

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Expoziční řešení, umělecká spolupráce: David Fesl

Grafický design knihy a přívěsků: Daniela & Linda Dostálková, Sonni Scheuringer

Text: Marek Pokorný

Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00

 

Nějak se zachovám

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu. 

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.

Text: Marek Pokorný

 

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

                                                                                           


Jiří Thýn / Dva konce vzdálenosti - Obrazy, které se nikdy nestaly

-

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 26. 3. 2015 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

 
 
O studii, nenarativní fotografii, gestu a poezii
 
studii. Fotograf Jiří Thýn uspořádal v letech 2011–2012 trojici výstav s názvem Základní studie. Výraz studie bylo možné chápat v duchu jeho konvenčního užívání umělci - jako průzkum nebo předběžnou přípravu. Základní studie ovšem užíváme v různých oblastech vědeckého poznání k získání prvního souboru relevantních dat, z nichž lze dále vycházet. Tak nebo tak Thýn zahájil těmito výstavami etapu práce, u níž bylo dopředu podotýkáno, že něčemu předchází. Manifestace významu následného, ještě neučiněného kroku odkazovala k inherentní neuzavřenosti zdánlivě definitivního výstavního tvaru a vyzdvihovala význam kontinuity. V roce 2014 Thýn opět pocítil potřebu vrátit se k formátu studie a první ze dvou samostatných výstav toho roku nazval Základní studie nenarativní fotografie.
 
nenarativní fotografii. Ke koncepci nenarativní fotografie Thýn dospěl během několika let ohledávání vlivu technických postupů na konstrukci a působení fotografického zobrazení. Zcela přirozeně se přitom dostal do blízkosti fotografické avantgardy 20. století a tématu abstrakce ve fotografii. Zaujala ho problematičnost užívání tohoto pojmu v případě média, jehož podstatou je vždy zachycení světla opírajícího se do materiální reality v konkrétním časovém úseku. Namísto abstrakce jako takové navrhl zabývat se fotografií, v níž jsou testovány hranice příběhu a vyprávění.
Okruh nenarativních fotografií se pozvolna rozšiřoval skrze všechny Základní studie a další Thýnovy výstavy. Vychází z něj rovněž Dva konce vzdálenosti v obou jejich variantách: pražské z Francouzského institutu a brněnské s podtitulem Obrazy, které se nestaly. V průběhu tohoto kontinuálního procesu přesto došlo k zásadnímu, i když dosud skoro nereflektovanému obratu v Thýnově tvůrčím přístupu.
 
gestu. Nejprve se však krátce zastavme u gesta a dvou po sobě rychle jdoucích výstav Základní studie nenarativní fotografieVědomí jako základní předpoklad I, II v průběhu roku 2014. Na nich Thýn ukázal snímky časopiseckých reprodukcí prořezaných několika málo soustředěnými řezy skalpelem. Do hry se v nich dostává fyzické gesto a vztah obrazu a těla. Tato gesta přitom neměla povahu mimoděčného, ničím nepodmíněného pohybu. Ve vlastním textu Thýn předestřel pozadí těchto intervencí jako důsledek širokého spektra podmíněností:
 
Předpoklad tvaru, předpoklad lži, předpoklad prázdna, předpoklad prostoru, předpoklad touhy, předpoklad závislosti, předpoklad pohnutí, předpoklad času, předpoklad začátku, předpoklad konce, předpoklad formy, předpoklad krásy…“
 
Dlouhým výčtem předpokladů se Thýn pokusil zdůraznit mnohost aktivních činitelů při bytí s obrazem, zastřešeném vědomím jako celkem. Řezání do fotografií bylo jejich fyzickým „čtením“ a zároveň faktickou a významovou flexí. O významu znekonkrétňování/abstrahování (jako partikulárního cíle a konkrétního důsledku) přitom nemůže být u nenarativní fotografie pochyb.
 
poezii. Dva konce vzdálenosti nejsou studií, ale jednou ze syntéz, jež mezi studiemi průběžně vytvářejí jakési ostrovy aplikace. Thýn opět zasahuje do časopiseckých a novinových fotografií, tentokrát ale širší škálou postupů a materiálů. Jakkoli se jedná o dějové snímky (výjevy), znovu potlačuje jejich informativní hodnotu. Do situace je vtaženo slovo, v němž jsou jeho teoretická východiska artikulována jako báseň. To nejlépe odpovídá Thýnově hlavnímu záměru vytvořit lyrickou transmutaci epického námětu.
 
obrazech, které se nestaly. Jiří Thýn ve svých nových fotografiích postupuje od jednotlivého k obecnému. Svými intervencemi proměňuje konkrétního člověka v určité situaci ve figuru vrostlou do jejího místa a prostoru obrazu. Svědectví o emoci převádí na výraz emoce. Postupuje v souladu s „předpoklady“ tvaru, formy, krásy atd. Namísto analýzy fotografického jazyka, za kterou byla ceněna jeho dřívější tvorba, se věnuje symbolické manifestaci hypnotické síly obrazů, jež pramení v neredukovatelné součinnosti kulturní paměti, instinktů a nevědomých archetypálních vzorců. Podtitul výstavy bychom tak mohli parafrázovat jako „obrazy, které se nestaly, ale přesto jsou“.
 
Jiří Ptáček
 
 

Jdi zpět