26.02.2020 - 25.07.2020
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00
Kurátor: Miroslav Ambroz
V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.
1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?
Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.
2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?
Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.
3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?
Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.
Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.
4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?
„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.
5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?
Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.
Rozhovor vedl Miroslav Ambroz
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 29. 5. 2014 v 19.00
Kurátor: Jiří Pátek
Ivana Pinkavu zajímají kategorie a obsahy, které nalézáme u samých kořenů západní civilizace. To jak jim rozumíme a jak přijímáme rozličné podoby, kterými se otiskují do naší duchovní a materiální existence, pro něj představuje mentální rozhraní, přes které je možné proniknout do prostor, v nichž je utvářeno naše vědomí. Ikonografie obrazů a způsob, jakým autor prezentuje vlastní tvorbu, osciluje s až obsesivní intenzitou kolem podstaty člověka. I přes tuto výraznou styčnou plochu však nelze říci, že by byly Pinkavovy obrazy divácky snadno přístupné. Nevolají totiž svou otázku: kdo jsme? v řádu obecného diskurzu.
Autorovo přemýšlení a tvorba jdou naopak zcela záměrně mimo tento diskurz, s jasným záměrem vyhnout se jeho nátlakovosti. Realizují se v hlubším ponoru. Pinkava totiž nikdy vnitřně nepřijal možnost redukce lidského společenství na síť utilitárních vztahů v podobě, jakou se pokusili imputovat do současného diskurzu proroci postmoderny. Všechny pocity prázdnoty, běsi a úzkosti, které probleskují jeho fotografiemi, mají svůj původ ve vědomí zahrnutí a připoutání k vyššímu nadindividuálnímu celku. Není to pozice, do níž se může kdokoli dosadit vlastní vůlí, což dává i poněkud jiný smysl praktikám, které z takové pozice vycházejí.
Zdůraznit tuto skutečnost právě u Ivana Pinkavy má svůj dobrý důvod. Sofistikovaná ikonografie plná odkazů a citátů z klíčových textů a uměleckých děl, od nichž jako civilizace odvozujeme svou identitu, vyloženě vybízí k tomu, opatřit autora etiketou postmoderního tvůrce. K tomu ovšem, jak bylo právě naznačeno, chybí hlubší předpoklady. Svým způsobem to potvrzuje také soubor fotografií nazvaný Remains, jehož prostřednictvím se Pinkava v roce 2012 podíval na své poslední tvůrčí období. Vedle dobře známých variací na tělo a tělesnost do něj zahrnul ve významné míře i obrazy docela obyčejných věcí. Vazby, které mezi sebou živé a neživé objekty vytvořily, jako by zpětně potvrzovaly to, co ti, kteří znají kompletní autorovu produkci, museli tušit už dávno.
Ivanu Pinkavovi šlo vždy o prověřování jemných distinkcí, hledání zlomových momentů a prostupů, v jejichž rámci je možné přijímat kvalitativně odlišné věci prostřednictvím identických kategorií. V expozici připravené pro Fait Gallery mají převahu fotografie z posledních let, které, jako určité novum, stimulují diváka, aby sledoval předkládané zrakem nezatíženým zaužívanými schématy. Co je ale možná důležitější, vybízejí i k úvahám, kam dál může jít Pinkavův zájem o archeologii mentality západního člověka. Protože stylizace, kterou zvolil u některých předmětů běžné potřeby, okupuje samu hranici pojmové komunikace. Pro recipienta připraveného nechat se navést popiskou a pak šifrovat rafinované kódování, na něž je u autora Pinkavova intelektuálního formátu zvyklý, musí být zjištění, že je nejdříve vtáhnut obrazovou plochou a až dlouho potom se začnou hlásit běžné čtecí mechanizmy, příjemnou změnou. Ta změna musí mít ale obdobu i někde hluboko v systému autorova uvažování.
Jiří Pátek