Ivan Pinkava / [ANTROPOLOGIE]

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

31.05.2014 - 11.09.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 29. 5. 2014 v 19.00

Kurátor: Jiří Pátek

Ivana Pinkavu zajímají kategorie a obsahy, které nalézáme u samých kořenů západní civilizace. To jak jim rozumíme a jak přijímáme rozličné podoby, kterými se otiskují do naší duchovní a materiální existence, pro něj představuje mentální rozhraní, přes které je možné proniknout do prostor, v nichž je utvářeno naše vědomí. Ikonografie obrazů a způsob, jakým autor prezentuje vlastní tvorbu, osciluje s až obsesivní intenzitou kolem podstaty člověka. I přes tuto výraznou styčnou plochu však nelze říci, že by byly Pinkavovy obrazy divácky snadno přístupné. Nevolají totiž svou otázku: kdo jsme? v řádu obecného diskurzu.

Autorovo přemýšlení a tvorba jdou naopak zcela záměrně mimo tento diskurz, s jasným záměrem vyhnout se jeho nátlakovosti. Realizují se v hlubším ponoru. Pinkava totiž nikdy vnitřně nepřijal možnost redukce lidského společenství na síť utilitárních vztahů v podobě, jakou se pokusili imputovat do současného diskurzu proroci postmoderny. Všechny pocity prázdnoty, běsi a úzkosti, které probleskují jeho fotografiemi, mají svůj původ ve vědomí zahrnutí a připoutání k vyššímu nadindividuálnímu celku. Není to pozice, do níž se může kdokoli dosadit vlastní vůlí, což dává i poněkud jiný smysl praktikám, které z takové pozice vycházejí.

Zdůraznit tuto skutečnost právě u Ivana Pinkavy má svůj dobrý důvod. Sofistikovaná ikonografie plná odkazů a citátů z klíčových textů a uměleckých děl, od nichž jako civilizace odvozujeme svou identitu, vyloženě vybízí k tomu, opatřit autora etiketou postmoderního tvůrce. K tomu ovšem, jak bylo právě naznačeno, chybí hlubší předpoklady. Svým způsobem to potvrzuje také soubor fotografií nazvaný Remains, jehož prostřednictvím se Pinkava v roce 2012 podíval na své poslední tvůrčí období. Vedle dobře známých variací na tělo a tělesnost do něj zahrnul ve významné míře i obrazy docela obyčejných věcí. Vazby, které mezi sebou živé a neživé objekty vytvořily, jako by zpětně potvrzovaly to, co ti, kteří znají kompletní autorovu produkci, museli tušit už dávno.

Ivanu Pinkavovi šlo vždy o prověřování jemných distinkcí, hledání zlomových momentů a prostupů, v jejichž rámci je možné přijímat kvalitativně odlišné věci prostřednictvím identických kategorií. V expozici připravené pro Fait Gallery mají převahu fotografie z posledních let, které, jako určité novum, stimulují diváka, aby sledoval předkládané zrakem nezatíženým zaužívanými schématy. Co je ale možná důležitější, vybízejí i k úvahám, kam dál může jít Pinkavův zájem o archeologii mentality západního člověka. Protože stylizace, kterou zvolil u některých předmětů běžné potřeby, okupuje samu hranici pojmové komunikace. Pro recipienta připraveného nechat se navést popiskou a pak šifrovat rafinované kódování, na něž je u autora Pinkavova intelektuálního formátu zvyklý, musí být zjištění, že je nejdříve vtáhnut obrazovou plochou a až dlouho potom se začnou hlásit běžné čtecí mechanizmy, příjemnou změnou. Ta změna musí mít ale obdobu i někde hluboko v systému autorova uvažování.

Jiří Pátek

Jdi zpět