26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 24. 6. 2014 v 18.00
Kurátor: Martin Nytra
Tvorba Johany Pošové se v posledních třech letech pozvolna proměnila od klasického způsobu komponování scény před fotoaparátem do podoby, kdy je automatický mechanismus tvořící faktický filtr mezi záměrem autora a výsledným artefaktem téměř vyloučen a nahrazen technikou fotogramu, procesem fyzického ohledávání prostředků světla a postupného vrstvení materiálu na povrchu záznamového média. Oproti klasickému fotogramu je zde však zásadní rozdíl. Autentičnost otisku existujícího předmětu je jen klamným dojmem. Prostředkem iluze se stává opět zobrazení v podobě fotografií a textur materiálů vytištěných na pauzovací papír a jejich následné exponování. Fragmenty nalezených fotografií kruhů v obilí na jednom z vystavených fotogramů korespondují se světelnými úkazy, jejichž krátké trvání rytmizuje jinak monotématické přítmí fotokomory. Možnost výskytu UFO navíc podtrhuje podstatný rys tvorby Johany Pošové, jímž je součinnost vysvětlitelných i nevysvětlitelných sil. Nejvíce je tento vztah zřetelný v sérii menších formátů, které autorka kolorovala potmě a bez vizuální kontroly. Divák je tak zatažen do hry se zamotaným příběhem, který osciluje mezi inscenací reality a čirou fantazií. To v jejím přístupu nadále přetrvává i přes změnu formálních východisek.
Hrou se slovy je také název výstavy. Význam slov samotných, ale také jejich rytmus, barva zvuku a jejich repetitivní vrstvení jsou důležitými indiciemi k rozluštění principů jednotlivých artefaktů, jakoži celku výstavy. Mokrá věc je stavem pevného předmětu v kontaktu s kapalinou, látkou, která se vyznačuje svou tekutostí a plynutím. Ta jej nakonec může i rozpustit, stejně jako se fotografie roztéká do nových imaginárních tvarů a stává se nezávislou na realitě. Vrstvení znaků a symbolů, míchání textur, útržků a úlomků rozpadajícího se zobrazení v tekutém procesu proměn je obdobou vizuální poezie a zdrojem širokého pole asociací. Zbývají pouze siluety předmětného světa. Stažená kůže, kimono a létající koberec jsou formy, které působí jako archetypy tisícileté kultury, ale jejich obsah je v neustálém pohybu, rozplývá se, vyprazdňuje a opět naplňuje.
Tkaní, jež se v její tvorbě objevilo teprve před nedávnem, můžeme chápat jako záměnu fotoaparátu za ruce tkalce, jenž váže jednotlivá vlákna do příze a vrství do předem připravené osnovy, průmětny, která ve výsledku tvoří obrazový vjem. Ten je sice nedokonalým otiskem reality oka, ale filtrace živoucí bytosti autora dává reálnosti kvalitativně jinou hodnotu. Klasická fotografie a rukodělné tkaní stojí vůči sobě v kontrastu jak technicky, tak významově. Johana ale využívá jejich vzájemného vztahu, kterým se právě naopak podporují ve způsobu, jak jsou obě média užívána k dekonstrukci jejich původních významů, což by se dalo charakterizovat jako jejich „invenční zneužití“.
Ve všech uvedených příkladech se setkáváme s dualitou racionálně a technicky kontrolované produkce předmětů kontra fyzické gesto nesoucí znaky neurčitosti, které ruší jejich nedotknutelnost. To sice v pracích převažuje, ale latentně je cítit přítomnost protikladu, se kterým se gesto, mnohdy disharmonickým způsobem, vypořádává. Stojíme zde ale také před otázkou, jestli není prvek přirozeného řádu přírody také přirozeným prostředím techniky, kterou jsme zvyklí chápat jako nepůvodní a neautentickou.