Johana Pošová / MOKRÝ MOKRÝ

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

Johana Pošová / MOKRÝ MOKRÝ

25.06.2014 - 28.08.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 24. 6. 2014 v 18.00

Kurátor: Martin Nytra

Tvorba Johany Pošové se v posledních třech letech pozvolna proměnila od klasického způsobu komponování scény před fotoaparátem do podoby, kdy je automatický mechanismus tvořící faktický filtr mezi záměrem autora a výsledným artefaktem téměř vyloučen a nahrazen technikou fotogramu, procesem fyzického ohledávání prostředků světla a postupného vrstvení materiálu na povrchu záznamového média. Oproti klasickému fotogramu je zde však zásadní rozdíl. Autentičnost otisku existujícího předmětu je jen klamným dojmem. Prostředkem iluze se stává opět zobrazení v podobě fotografií a textur materiálů vytištěných na pauzovací papír a jejich následné exponování. Fragmenty nalezených fotografií kruhů v obilí na jednom z vystavených fotogramů korespondují se světelnými úkazy, jejichž krátké trvání rytmizuje jinak monotématické přítmí fotokomory. Možnost výskytu UFO navíc podtrhuje podstatný rys tvorby Johany Pošové, jímž je součinnost vysvětlitelných i nevysvětlitelných sil. Nejvíce je tento vztah zřetelný v sérii menších formátů, které autorka kolorovala potmě a bez vizuální kontroly. Divák je tak zatažen do hry se zamotaným příběhem, který osciluje mezi inscenací reality a čirou fantazií. To v jejím přístupu nadále přetrvává i přes změnu formálních východisek.

Hrou se slovy je také název výstavy. Význam slov samotných, ale také jejich rytmus, barva zvuku a jejich repetitivní vrstvení jsou důležitými indiciemi k rozluštění principů jednotlivých artefaktů, jakoži celku výstavy. Mokrá věc je stavem pevného předmětu v kontaktu s kapalinou, látkou, která se vyznačuje svou tekutostí a plynutím. Ta jej nakonec může i rozpustit, stejně jako se fotografie roztéká do nových imaginárních tvarů a stává se nezávislou na realitě. Vrstvení znaků a symbolů, míchání textur, útržků a úlomků rozpadajícího se zobrazení v tekutém procesu proměn je obdobou vizuální poezie a zdrojem širokého pole asociací. Zbývají pouze siluety předmětného světa. Stažená kůže, kimono a létající koberec jsou formy, které působí jako archetypy tisícileté kultury, ale jejich obsah je v neustálém pohybu, rozplývá se, vyprazdňuje a opět naplňuje.

Tkaní, jež se v její tvorbě objevilo teprve před nedávnem, můžeme chápat jako záměnu fotoaparátu za ruce tkalce, jenž váže jednotlivá vlákna do příze a vrství do předem připravené osnovy, průmětny, která ve výsledku tvoří obrazový vjem. Ten je sice nedokonalým otiskem reality oka, ale filtrace živoucí bytosti autora dává reálnosti kvalitativně jinou hodnotu. Klasická fotografie a rukodělné tkaní stojí vůči sobě v kontrastu jak technicky, tak významově. Johana ale využívá jejich vzájemného vztahu, kterým se právě naopak podporují ve způsobu, jak jsou obě média užívána k dekonstrukci jejich původních významů, což by se dalo charakterizovat jako jejich „invenční zneužití“.

Ve všech uvedených příkladech se setkáváme s dualitou racionálně a technicky kontrolované produkce předmětů kontra fyzické gesto nesoucí znaky neurčitosti, které ruší jejich nedotknutelnost. To sice v pracích převažuje, ale latentně je cítit přítomnost protikladu, se kterým se gesto, mnohdy disharmonickým způsobem, vypořádává. Stojíme zde ale také před otázkou, jestli není prvek přirozeného řádu přírody také přirozeným prostředím techniky, kterou jsme zvyklí chápat jako nepůvodní a neautentickou.

Jdi zpět