Johana Pošová / MOKRÝ MOKRÝ

Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.

V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.

Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.

Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.

Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.

Zastoupené autorky / zastoupení autoři:

Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková

Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.

Johana Pošová / MOKRÝ MOKRÝ

25.06.2014 - 28.08.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 24. 6. 2014 v 18.00

Kurátor: Martin Nytra

Tvorba Johany Pošové se v posledních třech letech pozvolna proměnila od klasického způsobu komponování scény před fotoaparátem do podoby, kdy je automatický mechanismus tvořící faktický filtr mezi záměrem autora a výsledným artefaktem téměř vyloučen a nahrazen technikou fotogramu, procesem fyzického ohledávání prostředků světla a postupného vrstvení materiálu na povrchu záznamového média. Oproti klasickému fotogramu je zde však zásadní rozdíl. Autentičnost otisku existujícího předmětu je jen klamným dojmem. Prostředkem iluze se stává opět zobrazení v podobě fotografií a textur materiálů vytištěných na pauzovací papír a jejich následné exponování. Fragmenty nalezených fotografií kruhů v obilí na jednom z vystavených fotogramů korespondují se světelnými úkazy, jejichž krátké trvání rytmizuje jinak monotématické přítmí fotokomory. Možnost výskytu UFO navíc podtrhuje podstatný rys tvorby Johany Pošové, jímž je součinnost vysvětlitelných i nevysvětlitelných sil. Nejvíce je tento vztah zřetelný v sérii menších formátů, které autorka kolorovala potmě a bez vizuální kontroly. Divák je tak zatažen do hry se zamotaným příběhem, který osciluje mezi inscenací reality a čirou fantazií. To v jejím přístupu nadále přetrvává i přes změnu formálních východisek.

Hrou se slovy je také název výstavy. Význam slov samotných, ale také jejich rytmus, barva zvuku a jejich repetitivní vrstvení jsou důležitými indiciemi k rozluštění principů jednotlivých artefaktů, jakoži celku výstavy. Mokrá věc je stavem pevného předmětu v kontaktu s kapalinou, látkou, která se vyznačuje svou tekutostí a plynutím. Ta jej nakonec může i rozpustit, stejně jako se fotografie roztéká do nových imaginárních tvarů a stává se nezávislou na realitě. Vrstvení znaků a symbolů, míchání textur, útržků a úlomků rozpadajícího se zobrazení v tekutém procesu proměn je obdobou vizuální poezie a zdrojem širokého pole asociací. Zbývají pouze siluety předmětného světa. Stažená kůže, kimono a létající koberec jsou formy, které působí jako archetypy tisícileté kultury, ale jejich obsah je v neustálém pohybu, rozplývá se, vyprazdňuje a opět naplňuje.

Tkaní, jež se v její tvorbě objevilo teprve před nedávnem, můžeme chápat jako záměnu fotoaparátu za ruce tkalce, jenž váže jednotlivá vlákna do příze a vrství do předem připravené osnovy, průmětny, která ve výsledku tvoří obrazový vjem. Ten je sice nedokonalým otiskem reality oka, ale filtrace živoucí bytosti autora dává reálnosti kvalitativně jinou hodnotu. Klasická fotografie a rukodělné tkaní stojí vůči sobě v kontrastu jak technicky, tak významově. Johana ale využívá jejich vzájemného vztahu, kterým se právě naopak podporují ve způsobu, jak jsou obě média užívána k dekonstrukci jejich původních významů, což by se dalo charakterizovat jako jejich „invenční zneužití“.

Ve všech uvedených příkladech se setkáváme s dualitou racionálně a technicky kontrolované produkce předmětů kontra fyzické gesto nesoucí znaky neurčitosti, které ruší jejich nedotknutelnost. To sice v pracích převažuje, ale latentně je cítit přítomnost protikladu, se kterým se gesto, mnohdy disharmonickým způsobem, vypořádává. Stojíme zde ale také před otázkou, jestli není prvek přirozeného řádu přírody také přirozeným prostředím techniky, kterou jsme zvyklí chápat jako nepůvodní a neautentickou.

Jdi zpět