25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 24. 6. 2014 v 18.00
Kurátor: Martin Nytra
Tvorba Johany Pošové se v posledních třech letech pozvolna proměnila od klasického způsobu komponování scény před fotoaparátem do podoby, kdy je automatický mechanismus tvořící faktický filtr mezi záměrem autora a výsledným artefaktem téměř vyloučen a nahrazen technikou fotogramu, procesem fyzického ohledávání prostředků světla a postupného vrstvení materiálu na povrchu záznamového média. Oproti klasickému fotogramu je zde však zásadní rozdíl. Autentičnost otisku existujícího předmětu je jen klamným dojmem. Prostředkem iluze se stává opět zobrazení v podobě fotografií a textur materiálů vytištěných na pauzovací papír a jejich následné exponování. Fragmenty nalezených fotografií kruhů v obilí na jednom z vystavených fotogramů korespondují se světelnými úkazy, jejichž krátké trvání rytmizuje jinak monotématické přítmí fotokomory. Možnost výskytu UFO navíc podtrhuje podstatný rys tvorby Johany Pošové, jímž je součinnost vysvětlitelných i nevysvětlitelných sil. Nejvíce je tento vztah zřetelný v sérii menších formátů, které autorka kolorovala potmě a bez vizuální kontroly. Divák je tak zatažen do hry se zamotaným příběhem, který osciluje mezi inscenací reality a čirou fantazií. To v jejím přístupu nadále přetrvává i přes změnu formálních východisek.
Hrou se slovy je také název výstavy. Význam slov samotných, ale také jejich rytmus, barva zvuku a jejich repetitivní vrstvení jsou důležitými indiciemi k rozluštění principů jednotlivých artefaktů, jakoži celku výstavy. Mokrá věc je stavem pevného předmětu v kontaktu s kapalinou, látkou, která se vyznačuje svou tekutostí a plynutím. Ta jej nakonec může i rozpustit, stejně jako se fotografie roztéká do nových imaginárních tvarů a stává se nezávislou na realitě. Vrstvení znaků a symbolů, míchání textur, útržků a úlomků rozpadajícího se zobrazení v tekutém procesu proměn je obdobou vizuální poezie a zdrojem širokého pole asociací. Zbývají pouze siluety předmětného světa. Stažená kůže, kimono a létající koberec jsou formy, které působí jako archetypy tisícileté kultury, ale jejich obsah je v neustálém pohybu, rozplývá se, vyprazdňuje a opět naplňuje.
Tkaní, jež se v její tvorbě objevilo teprve před nedávnem, můžeme chápat jako záměnu fotoaparátu za ruce tkalce, jenž váže jednotlivá vlákna do příze a vrství do předem připravené osnovy, průmětny, která ve výsledku tvoří obrazový vjem. Ten je sice nedokonalým otiskem reality oka, ale filtrace živoucí bytosti autora dává reálnosti kvalitativně jinou hodnotu. Klasická fotografie a rukodělné tkaní stojí vůči sobě v kontrastu jak technicky, tak významově. Johana ale využívá jejich vzájemného vztahu, kterým se právě naopak podporují ve způsobu, jak jsou obě média užívána k dekonstrukci jejich původních významů, což by se dalo charakterizovat jako jejich „invenční zneužití“.
Ve všech uvedených příkladech se setkáváme s dualitou racionálně a technicky kontrolované produkce předmětů kontra fyzické gesto nesoucí znaky neurčitosti, které ruší jejich nedotknutelnost. To sice v pracích převažuje, ale latentně je cítit přítomnost protikladu, se kterým se gesto, mnohdy disharmonickým způsobem, vypořádává. Stojíme zde ale také před otázkou, jestli není prvek přirozeného řádu přírody také přirozeným prostředím techniky, kterou jsme zvyklí chápat jako nepůvodní a neautentickou.