25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 2. 9. 2014 v 18.00
Kurátor: Martin Nytra
Tvorba Kamily Zemkové se zakládá na výrazné provázanosti osobnosti autora s jeho uměleckým projevem, charakteristickým svou tendencí k formální stylizaci deníkových záznamů. Její soustavné zaujetí situacemi a úkony každodenně zakoušené reality a nenápadnými vztahy nejbližšího okolí je zároveň hledáním oblasti, které dominuje nejednoznačnost a všednost. Tyto vlastnosti jsou neméně půvabné právě pro svou otevřenost a blízkost a umožňují tak umělci i divákovi široké pole přístupů a vztahování se k uměleckému dílu. Autorka si tímto vytváří podmínky práce postavené na osobním prožitku z pozorného naslouchání nenápadným impresím vnější krajiny a osvojení si této zkušenosti skrze uvědomování si teritoria svého subjektivního vnímání a vlastní imaginace. Zemková se straní pojmenovávání a směřování ke konkrétním snadno čitelným významům. Větší důraz klade na obrazotvornost mysli a emotivní rovinu percepce díla. Paradoxně jsou však její poslední práce relativně konkrétní, koncepčně ucelené a jejich realistické zpracování svádí ke zkratkovitému čtení. Bylo by však myslím chybou vnímat příznačnost modelů jako indikátor jejich definitivního stavu.
Důležitý fakt, že celý soubor obrazů zpracovává pohledy do interiéru nejbližšího prostředí, kde autorka bydlí a tvoří, je podstatnou skutečností, která v případě jejich vystavení v prostoru galerie vytváří další možnou rovinu interpretace a úvah o povaze jak prací samotných, tak i výstavy. Prostor galerie zbavený stop po předešlých výstavách, který vytváří vymezující rámec migrujícím uměleckým osobnostem, většinou přijímáme se samozřejmostí. Interiér galerie, který umělec dočasně zabydluje, je také prostorem, který umělci samotnému dočasně propůjčuje status exponátu odhaleného zraku veřejnosti. Interiér je zde nahlížen jako zóna intimity a domov jako prostředí duchovní a emocionální kvality. V případě Kamily Zemkové mohou být otázky směřované k povaze situace výstavy důležité. S ohledem na její vědomý dialog se světy vnitřní a vnější povahy a i její nezvykle osobní přístup pak můžeme danou situaci pojmout jako úvahu nad vztahem intimity, pod kterou spadá schopnost osobního prožitku a představivost, k její veřejné exponovanosti a sdíleným rysům, pro něž tento druh situace vyhledáváme.