25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 1. 10. 2015 v 19.00
Kurátor výstavy Siamský strýc: Pavel Vančát
Kurátor výstavy Montáž: Marika Kupková
Technická spolupráce: Ivan Svoboda
Netradiční formát výstav dvojice autorů Kataríny Hládekové (*1984) a Jiřího Kovandy (*1953) připravovaných paralelně dvěma kurátory ve dvou na sebe navazujících prostorech Fait Gallery záměrně reflektuje možnosti jejich spolupráce rozdílně. Zatímco ve zdánlivě klasičtějším pojetí výstavy Siamský strýc kurátora Pavla Vančáta je očekávatelný nosný retrospektivní ráz narušován vzájemným parafrázováním jejich již existujících děl a identity umělců se prolínají, až splývají, u nového společného projektu, druhé výstavy Montáž v kooperaci s Marikou Kupkovou, jsou naopak role obou autorů zřetelné a jejich vzájemné protnutí jasně ohraničené specifickým pojetím videoinstalace.
Denisa Kujelová, šéfkurátor Fait Gallery
Siamský strýc
Katarínu Hládekovou a Jiřího Kovandu spojuje nejen Hládekové doktorandské studium v Ústí nad Labem, ale i smysl pro ztišenou atmosféru a častý akcent na nečekaně transformovaný detail. Ale zatímco sama existence Kovandových děl je vždy tak trochu nesamozřejmá a nejistá, Hládeková je fabulační perfekcionistka; zatímco Kovanda je velmistr improvizace, Hládeková naopak konstruuje celé mikrosvěty. Jak tedy generačně i charakterově odlišná díla, která jsou spojena spíš vzájemnými sympatiemi, představit dohromady, dokonce ve dvou společných výstavách najednou?
Výstava Siamský strýc volně navazuje na řadu Kovandových různorodých spoluprací s jinými umělci, činí tak ale velmi radikálním způsobem: oba umělci se zde zcela vzdávají solitérnosti a vlastně i výsostného autorství svých děl a propojují je navzájem do srůstajících i dvoupólných objektů. Novější i starší díla obou autorů tu spolu nikoliv jen komunikují, ale i přímo splývají a morfují do kolektivních novotvarů, dovětků a vzájemných připomínek. Některé z nich vznikly společnou debatou, jiné jako jednostranná intervence ze strany jednoho z autorů, další improvizací přímo v galerijním prostoru (a také zápůjčkou od Kovandova vůbec největšího sběratele Richarda Adama). Kovanda tak nechá kurátorovo auto nabourat do Hládekové rodného domu, Hládeková kontruje hejnem kapesníků a řadou kaktusů. Do pohybu se dávají inspirace, aluze, kontexty, a nakonec i celá výstava.
To vše nám umožňuje vidět díla obou očima toho druhého, prizmatem jejich vlastní metody, optiky i světonázoru. Jako bychom se pak mezi jejich díly znovu a znovu ocitali v onom momentě, kdy se přibližující se magnety začínají buď přitahovat, nebo naopak odpuzovat. Vzniká tak zvláštní siamský dvojhlas dvou umělců (i přes dveře dvou kurátorů), zábavný nonverbální dialog dvou generací o odlišných východiscích, vzájemných vlivech i čisté radosti ze hry a překvapení, ale obecněji vzato také malá studie o principech současného umění, jeho autorství, inspirace a jejich stále rostoucí elastičnosti.
Pavel Vančát, RailJet W. A. Mozart, 22. 9. 2015
Montáž
Video Kataríny Hládekové a Jiřího Kovandy vytvořené speciálně pro danou výstavu je bez názvu. Tento text je právě proto krátkou úvahou nad jeho možnými označeními, která se pro něj v doslovné rovině nabízejí. Takže. Můžou to být Ruiny, protože Jiří Kovanda manipuluje s rozparcelovanou fotografií modelu vytvořeného Katarínou Hládekovou podle slavného obrazu The Ruins of Holyrood Chapel (1824), jenž namaloval Louise Daguerre podle vlastní diorámy. Ruiny symbolizují definitivní rozpad celistvosti původního obrazu, stejně jako dílčí pozůstatky mnoha mediálních forem, které mezi Daguerrovou diorámou a přítomným videem figurují.
Mohlo by být nazváno Hollyrood Chapel podle místa, kam údajně Daguerre nikdy nezavítal a jehož rekonstrukce odkazuje k opakovaně mediovaným obrazům, které se vlastně k realitě vlastně ani nevztahují. A to jak k realitě Hollyroodské kaple, tak k realitě jejího modelu vyrobeného Katarínou Hládekovou. Důraz na místopisné označení navíc upozorňuje na autorčinu volbu atraktivní pamětihodnosti hodné pohlednice z cest nebo puzzle skládačky (a kdysi i diorámy).
Ve shodě s názvem výstavy by se video mohlo jmenovat Montáž, protože staví na variování skladby konstantních prvků. Co je ale důležité, Kovandovy postupy jsou spontánní a nekorigované. Ve videu jsou záměrně zastoupeny všechny skladební varianty, které Jiří Kovanda vyzkoušel, aniž by z nich byly selektovány ty „lepší“ nebo upravováno jejich pořadí. Nešlo o to udělat film podle připraveného scénáře, ale zaznamenat vývoj myšlení performera při nakládání s východiskem, který si sám nezvolil. Takže video by se dalo nazvat Test, který byl uskutečněn Katarínou Hládekovou na Jiřím Kovandovi a který se současně odehrál v úrovni ojedinělé společné práce umělců podmíněné kurátorskou výzvou. (Stejně tak Učení nebo Osvojení, což už nás přivádí ke vztahu obou autorů v rovině někdejšího pedagoga a jeho studentky.)
Mohlo by se také jmenovat Trpělivost podle známé karetní hry, kterou hraje jediný hráč sám se sebou a která má nekonečné množství variant. Předmětem zaujetí diváka pak může být stejně tak očekávatelnost jako i překvapivost jeho postupů. Nota bene, když se hraje s kartami řekněme povědomé kulturně historické povahy.
Marika Kupková