Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

27.09.2014 - 13.11.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 25. 9. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Kolika věcem, které nás obklopují, opravdu rozumíme? I tak s nimi ale umíme zacházet, dotýkáme se jich, mluvíme na ně, uvádíme je do pohybu. V tvorbě Pavly Scerankové zaujímá toto hluboké a přitom nevědomé porozumění, které je jakoby vepsané do pohybů a které se právě v pohybech, dotecích a gestech utváří, významné místo.

V raných fázích své tvorby hledala Pavla Sceranková způsoby, jak „animovat“ – jak zobrazovat nebo tematizovat pohyb – a přitom zůstávat na poli sochařské či objektové tvorby. Příkladným výstupem tohoto hledání jsou objekty z cyklu Vzpomínka jako nová realita (2006). Trochu jiný přístup se uplatnil v novější sérii objektů Ano nebo ne (2010). Předměty, které dobře známe jako tiché společníky v našich pokojích a kuchyních (lampa, porcelánový servis), jako by před námi explodovaly, ale těsně před tím, než se jejich úlomky stihly rozlétnout do všech stran, někdo stiskl tlačítko PAUSE. Vedle prací, v nichž pohyb zůstává pouze jakousi nedořečenou možností, tvoří Sceranková také sochy a objekty, kterých se diváci mohou dotýkat, a mohou tak nejen pohledem, ale i pohybem aktualizovat obsahy, jež jsou v nich vloženy.

Instalace pro Fait Gallery MEM volně navazuje na autorčiny výstavy Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). V obou hledala způsoby, jak rozšířit dimenzi diváckého prožitku a porozumění vázaného na osobní a tělesnou zkušenost o metaforický přesun do vesmíru. Ohromná a pro většinu smrtelníků vpravdě nepředstavitelná velikost světa „tam venku“ tvořila v těchto výstavách kontrapunkt k „malé“ lidské zkušenosti ukotvené opět v „malých“, důvěrně známých předmětech.

Podobu instalace v galerii MEM významně ovlivnila setkání s dr. Bruno Jungwiertem z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Rozhovory s odborníkem na dynamiku a vývoj galaxií přivedly Pavlu Scerankovou ke klíčovému motivu výstavy, jímž je srážka galaxií. Abychom docenili dramatičnost této události, musíme být schopni uvažovat v měřítkách a v časových úsecích vymykajících se téměř naší představivosti. Pokud by se lidský pozorovatel ocitl uvnitř podobné srážky, nebyl by si kvůli ohromným vzdálenostem mezi (potenciálně) kolidujícími tělesy vůbec ničeho vědom.

Tento paradox autorku zaujal a touha nechat diváky vstoupit doslova dovnitř kolidujících struktur se stala výchozím bodem při koncipování výstavy. Symbolický přesun do intergalaktického prostoru je v materiální rovině instalace spojen s intimním prostorem kuchyně či jídelny – tedy s prostorem, který, pomineme-li již poněkud přežitý kulturní stereotyp charakterizující jej jako ryze ženský, je především prostorem rodinným, prostorem sounáležitosti, ale také konfliktů a střetů. Uvedeme-li do pohybu kus podšálku nebo konvice, upevněného na konci otočné konstrukce, riskujeme reálnou srážku a zároveň animujeme model vesmíru. Naráží zde na sebe nejen nesouměřitelné velikosti, ale také nesouměřitelné časové dimenze. Lidský čas, v němž se rodíme, umíráme, propadáme lásce i sžíravé nenávisti, je v kontextu „vesmírného času“ galaktické srážky naprosto nicotný. Možná to ale platí i naopak, když se vědecká verze absolutna drolí pod emocemi, které může do pohybu uvést kus rotující kýčovité chinoiserie…

Jan Zálešák

Jdi zpět