Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.

Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

27.09.2014 - 13.11.2014

Fait Gallery MEM
Božetěchova 1 (vstup z ulice Metodějova), Brno
27. 9. – 13. 11. 2014
Vernisáž: 25. 9. 2014 v 19:00

Kurátor: Jan Zálešák

Kolika věcem, které nás obklopují, opravdu rozumíme? I tak s nimi ale umíme zacházet, dotýkáme se jich, mluvíme na ně, uvádíme je do pohybu. V tvorbě Pavly Scerankové zaujímá toto hluboké a přitom nevědomé porozumění, které je jakoby vepsané do pohybů a které se právě v pohybech, dotecích a gestech utváří, významné místo.

V raných fázích své tvorby hledala Pavla Sceranková způsoby, jak „animovat“ – jak zobrazovat nebo tematizovat pohyb – a přitom zůstávat na poli sochařské či objektové tvorby. Příkladným výstupem tohoto hledání jsou objekty z cyklu Vzpomínka jako nová realita (2006). Trochu jiný přístup se uplatnil v novější sérii objektů Ano nebo ne (2010). Předměty, které dobře známe jako tiché společníky v našich pokojích a kuchyních (lampa, porcelánový servis), jako by před námi explodovaly, ale těsně před tím, než se jejich úlomky stihly rozlétnout do všech stran, někdo stiskl tlačítko PAUSE. Vedle prací, v nichž pohyb zůstává pouze jakousi nedořečenou možností, tvoří Sceranková také sochy a objekty, kterých se diváci mohou dotýkat, a mohou tak nejen pohledem, ale i pohybem aktualizovat obsahy, jež jsou v nich vloženy.

Instalace pro Fait Gallery MEM volně navazuje na autorčiny výstavy Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). V obou hledala způsoby, jak rozšířit dimenzi diváckého prožitku a porozumění vázaného na osobní a tělesnou zkušenost o metaforický přesun do vesmíru. Ohromná a pro většinu smrtelníků vpravdě nepředstavitelná velikost světa „tam venku“ tvořila v těchto výstavách kontrapunkt k „malé“ lidské zkušenosti ukotvené opět v „malých“, důvěrně známých předmětech.

Podobu instalace v galerii MEM významně ovlivnila setkání s dr. Bruno Jungwiertem z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Rozhovory s odborníkem na dynamiku a vývoj galaxií přivedly Pavlu Scerankovou ke klíčovému motivu výstavy, jímž je srážka galaxií. Abychom docenili dramatičnost této události, musíme být schopni uvažovat v měřítkách a v časových úsecích vymykajících se téměř naší představivosti. Pokud by se lidský pozorovatel ocitl uvnitř podobné srážky, nebyl by si kvůli ohromným vzdálenostem mezi (potenciálně) kolidujícími tělesy vůbec ničeho vědom.

Tento paradox autorku zaujal a touha nechat diváky vstoupit doslova dovnitř kolidujících struktur se stala výchozím bodem při koncipování výstavy. Symbolický přesun do intergalaktického prostoru je v materiální rovině instalace spojen s intimním prostorem kuchyně či jídelny – tedy s prostorem, který, pomineme-li již poněkud přežitý kulturní stereotyp charakterizující jej jako ryze ženský, je především prostorem rodinným, prostorem sounáležitosti, ale také konfliktů a střetů. Uvedeme-li do pohybu kus podšálku nebo konvice, upevněného na konci otočné konstrukce, riskujeme reálnou srážku a zároveň animujeme model vesmíru. Naráží zde na sebe nejen nesouměřitelné velikosti, ale také nesouměřitelné časové dimenze. Lidský čas, v němž se rodíme, umíráme, propadáme lásce i sžíravé nenávisti, je v kontextu „vesmírného času“ galaktické srážky naprosto nicotný. Možná to ale platí i naopak, když se vědecká verze absolutna drolí pod emocemi, které může do pohybu uvést kus rotující kýčovité chinoiserie…

Jan Zálešák

Jdi zpět