Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

27.09.2014 - 13.11.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 25. 9. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Kolika věcem, které nás obklopují, opravdu rozumíme? I tak s nimi ale umíme zacházet, dotýkáme se jich, mluvíme na ně, uvádíme je do pohybu. V tvorbě Pavly Scerankové zaujímá toto hluboké a přitom nevědomé porozumění, které je jakoby vepsané do pohybů a které se právě v pohybech, dotecích a gestech utváří, významné místo.

V raných fázích své tvorby hledala Pavla Sceranková způsoby, jak „animovat“ – jak zobrazovat nebo tematizovat pohyb – a přitom zůstávat na poli sochařské či objektové tvorby. Příkladným výstupem tohoto hledání jsou objekty z cyklu Vzpomínka jako nová realita (2006). Trochu jiný přístup se uplatnil v novější sérii objektů Ano nebo ne (2010). Předměty, které dobře známe jako tiché společníky v našich pokojích a kuchyních (lampa, porcelánový servis), jako by před námi explodovaly, ale těsně před tím, než se jejich úlomky stihly rozlétnout do všech stran, někdo stiskl tlačítko PAUSE. Vedle prací, v nichž pohyb zůstává pouze jakousi nedořečenou možností, tvoří Sceranková také sochy a objekty, kterých se diváci mohou dotýkat, a mohou tak nejen pohledem, ale i pohybem aktualizovat obsahy, jež jsou v nich vloženy.

Instalace pro Fait Gallery MEM volně navazuje na autorčiny výstavy Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). V obou hledala způsoby, jak rozšířit dimenzi diváckého prožitku a porozumění vázaného na osobní a tělesnou zkušenost o metaforický přesun do vesmíru. Ohromná a pro většinu smrtelníků vpravdě nepředstavitelná velikost světa „tam venku“ tvořila v těchto výstavách kontrapunkt k „malé“ lidské zkušenosti ukotvené opět v „malých“, důvěrně známých předmětech.

Podobu instalace v galerii MEM významně ovlivnila setkání s dr. Bruno Jungwiertem z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Rozhovory s odborníkem na dynamiku a vývoj galaxií přivedly Pavlu Scerankovou ke klíčovému motivu výstavy, jímž je srážka galaxií. Abychom docenili dramatičnost této události, musíme být schopni uvažovat v měřítkách a v časových úsecích vymykajících se téměř naší představivosti. Pokud by se lidský pozorovatel ocitl uvnitř podobné srážky, nebyl by si kvůli ohromným vzdálenostem mezi (potenciálně) kolidujícími tělesy vůbec ničeho vědom.

Tento paradox autorku zaujal a touha nechat diváky vstoupit doslova dovnitř kolidujících struktur se stala výchozím bodem při koncipování výstavy. Symbolický přesun do intergalaktického prostoru je v materiální rovině instalace spojen s intimním prostorem kuchyně či jídelny – tedy s prostorem, který, pomineme-li již poněkud přežitý kulturní stereotyp charakterizující jej jako ryze ženský, je především prostorem rodinným, prostorem sounáležitosti, ale také konfliktů a střetů. Uvedeme-li do pohybu kus podšálku nebo konvice, upevněného na konci otočné konstrukce, riskujeme reálnou srážku a zároveň animujeme model vesmíru. Naráží zde na sebe nejen nesouměřitelné velikosti, ale také nesouměřitelné časové dimenze. Lidský čas, v němž se rodíme, umíráme, propadáme lásce i sžíravé nenávisti, je v kontextu „vesmírného času“ galaktické srážky naprosto nicotný. Možná to ale platí i naopak, když se vědecká verze absolutna drolí pod emocemi, které může do pohybu uvést kus rotující kýčovité chinoiserie…

Jan Zálešák

Jdi zpět