Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

V lokálním kontextu není divák uvyklý na možnost retrospektivně ohledat dílo umělce „uprostřed“ jeho tvůrčí kariéry. Ve světě (západního) umění se pro tento typ výstavního projektu používá doslovný termín „midcareer retrospective“. Nezbytným předpokladem zajímavosti a úspěchu podobného podniku je, že prezentovaný umělec disponuje nejen kvalitním, ale rovněž početně obsáhlým dílem, z něhož se dá toto ohlédnutí zkonstruovat. Tomáš Hlavina je pro retrospektivní výstavu v pomyslné půlce umělecké kariéry takřka modelovým případem. Má za sebou tři dekády kontinuální umělecké práce, která mu průběžně zjednávala pozornost. Její začátky akcelerovalo studium, prostředí a spolužáci Intermediální školy Milana Knížáka na pražské Akademii, kam Tomáš Hlavina přestoupil hned po jejím založení v roce 1990. Jeho objekty a instalace se staly od poloviny devadesátých integrální součástí většiny určujících generačních přehlídek, ať už kurátorovaných dvojicí Karel Srp a Olga Malá nebo manžely Janou a Jiřím Ševčíkovými. Na přelomu milénia pak byl třikráte nominován do finálového výběru Ceny Jindřicha Chalupeckého. Postupně se jeho práce dostávaly do velkých institucionálních sbírek, ale také do důležitých soukromých kolekcí. Dlouhodobě pedagogicky vede sochařský ateliér na pražské AVU. To vše vytváří náležitý předpoklad pro aktuální výstavní rekapitulaci, ale také otevírá šanci pro nové objevování či případnou revizi interpretačních rámců Hlavinova dosavadního oeuvre.

TLNVXYK Hlavolam Tomáše Hlaviny je koncipována jako výstava jednoho jediného „meta“ díla, které mu jsou podřízeny konstelace uměleckých objektů rozmístěných na elementárním herním plánu stolní hry. Jednotlivá díla jsou vyvázána ze svého přirozeného uměleckého kontextu, chronologie a tematických vazeb. Kodifikovaná pravidla hry, na jejímž základě se objekty pohybovaly a seskupily, nejsou součást Hlavinova plánu. Divák je naopak zván ke zevrubnému pozorování situace a následně k vstupu dovnitř „hracího plánu“. Tak může docházek ke zcela novým smyslovým interakcím s artefakty, které se vymykají původní autorské intenci. Více než tradiční aparát teorie a dějin umění, se zdá na tuto zkušenost příhodnější aplikovat matematické modely odvozené z teorie her nebo naopak metodologické přístupy z oblasti archeologie a antropologie. Jeden objev se snad dá zobecnit, a to že ve velkém měřítku instalace retrospektivy se tak odehrává analogické situace, kterou jsme si v malé zvykly zažívat při konfrontaci s Hlavinovými objekty a instalacemi. Ty jsou podobnými rébusy. Tomáš Hlavina v nich velmi často využívá předměty a situace každodenní potřeby, které delikátně opracovává, nastavuje, spojuje a kombinuje navzájem nebo velmi často s podobně umělecky transformovanými přírodninami. Na první pohled působí jako kinetické objekty nebo variabilní struktury, ale pohyb a přeskupování je pouze jejich zdánlivý potenciál. Přímou inspiraci pro vznik mnoha objektů Tomáš Hlavina čerpá ze studia archaických kultur, náboženství nebo filozofie, ale jejich výsledná materiálová realita a poetická metaforičnost je zbavena skoro veškeré ilustrativní závislosti. Samostatnou kapitolou pak představuje autorův smysl pro humor, který zůstává pod povrchem, ale je dobrou pojistkou před propadnutím do tenat akademismu. Zde patrně také koření potřeba Tomáše Hlaviny nevynechat z procesu finalizace uměleckého díla název, ale naopak se spoléhat na jeho evokativní účinek. Analogicky se to má aktuálním názvem výstavy TLNVXYK Hlavolam, který může zní jako návodný popis, reference k mytologickým archetypům i nezdařilý anagram umělcova příjmení. V neposlední řadě je Hlavolam pozváním do hlavy umělce.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.

Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

27.09.2014 - 13.11.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 25. 9. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Kolika věcem, které nás obklopují, opravdu rozumíme? I tak s nimi ale umíme zacházet, dotýkáme se jich, mluvíme na ně, uvádíme je do pohybu. V tvorbě Pavly Scerankové zaujímá toto hluboké a přitom nevědomé porozumění, které je jakoby vepsané do pohybů a které se právě v pohybech, dotecích a gestech utváří, významné místo.

V raných fázích své tvorby hledala Pavla Sceranková způsoby, jak „animovat“ – jak zobrazovat nebo tematizovat pohyb – a přitom zůstávat na poli sochařské či objektové tvorby. Příkladným výstupem tohoto hledání jsou objekty z cyklu Vzpomínka jako nová realita (2006). Trochu jiný přístup se uplatnil v novější sérii objektů Ano nebo ne (2010). Předměty, které dobře známe jako tiché společníky v našich pokojích a kuchyních (lampa, porcelánový servis), jako by před námi explodovaly, ale těsně před tím, než se jejich úlomky stihly rozlétnout do všech stran, někdo stiskl tlačítko PAUSE. Vedle prací, v nichž pohyb zůstává pouze jakousi nedořečenou možností, tvoří Sceranková také sochy a objekty, kterých se diváci mohou dotýkat, a mohou tak nejen pohledem, ale i pohybem aktualizovat obsahy, jež jsou v nich vloženy.

Instalace pro Fait Gallery MEM volně navazuje na autorčiny výstavy Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). V obou hledala způsoby, jak rozšířit dimenzi diváckého prožitku a porozumění vázaného na osobní a tělesnou zkušenost o metaforický přesun do vesmíru. Ohromná a pro většinu smrtelníků vpravdě nepředstavitelná velikost světa „tam venku“ tvořila v těchto výstavách kontrapunkt k „malé“ lidské zkušenosti ukotvené opět v „malých“, důvěrně známých předmětech.

Podobu instalace v galerii MEM významně ovlivnila setkání s dr. Bruno Jungwiertem z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Rozhovory s odborníkem na dynamiku a vývoj galaxií přivedly Pavlu Scerankovou ke klíčovému motivu výstavy, jímž je srážka galaxií. Abychom docenili dramatičnost této události, musíme být schopni uvažovat v měřítkách a v časových úsecích vymykajících se téměř naší představivosti. Pokud by se lidský pozorovatel ocitl uvnitř podobné srážky, nebyl by si kvůli ohromným vzdálenostem mezi (potenciálně) kolidujícími tělesy vůbec ničeho vědom.

Tento paradox autorku zaujal a touha nechat diváky vstoupit doslova dovnitř kolidujících struktur se stala výchozím bodem při koncipování výstavy. Symbolický přesun do intergalaktického prostoru je v materiální rovině instalace spojen s intimním prostorem kuchyně či jídelny – tedy s prostorem, který, pomineme-li již poněkud přežitý kulturní stereotyp charakterizující jej jako ryze ženský, je především prostorem rodinným, prostorem sounáležitosti, ale také konfliktů a střetů. Uvedeme-li do pohybu kus podšálku nebo konvice, upevněného na konci otočné konstrukce, riskujeme reálnou srážku a zároveň animujeme model vesmíru. Naráží zde na sebe nejen nesouměřitelné velikosti, ale také nesouměřitelné časové dimenze. Lidský čas, v němž se rodíme, umíráme, propadáme lásce i sžíravé nenávisti, je v kontextu „vesmírného času“ galaktické srážky naprosto nicotný. Možná to ale platí i naopak, když se vědecká verze absolutna drolí pod emocemi, které může do pohybu uvést kus rotující kýčovité chinoiserie…

Jan Zálešák

Jdi zpět