Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

Jedním ze zásadních mezníků tvorby Milana Maura byla nepochybně jeho Cesta za sluncem. Tato radikální akce, zdokumentovaná neuzavřeným kruhem v mapě a doplněná textem 9. května 1983 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem, anticipovala jeho budoucí autorské směřování. V průběhu 80. let Maur v českém prostředí rozvinul ojedinělou konceptuální praxi vycházející z pozorování nepatrných přírodních sekvencí a dějů. Nebylo to ovšem exaktní zkoumání „od stolu“ v bezpečné vzdálenosti od sledovaného subjektu, ale výzkum „in situ“, vyžadující fyzické nasazení i bdělou pozornost ne nepodobnou meditaci. Konkrétním příkladem mohou být autorovy číselné řady dokumentující po dobu několika dnů podzimní opadávání různých druhů dřevin, nebo stínovky, při nichž ve stanoveném intervalu po celý den zakresloval posuny stínů. Tento individuální autorský výzkum byl zajisté i osobním rituálem a sebezáchovným způsobem umělcova přežití v totalitním Československu 80. let.

Na výstavě jsou tak v její první části prezentovány práce, které hovoří o autorových přírodovědných zájmech a zároveň hledají odpověď na otázky: Co se vlastně skrývá, za vším tím nekonečným hemžením přírody? Je to náhoda, nebo další rovina řádu? A lze rozkrýt jeho systém, nalézt k němu vztah, či se s ním ztotožnit? Vstupujeme tak do myšlenkového světa, který neztrácí na aktuálnosti ani po letech, spíše se nám dále a nově významově otevírá v době klimatické krize a hledání cesty ze samotky antropocentrismu a jeho slepoty, hluchoty a arogance.

V polovině 90. let se zdá, že Maurova tvorba již doputovala ke svému konci. Z pocitu, že se jednalo o jednu z dalších krátkých tvůrčích kariér, nás ovšem vyvádí další části výstavy. Rozsáhlý soubor fotografik z doby po přelomu milénia s jeho předchozí tvorbou spojuje především konceptuální strategie záznamu okolí, která pracuje s principem předem definovaného tvůrčího procesu, konkrétně experimentálním nastavováním optiky špičkového fotoaparátu Hasselblad. Názvy cyklů nás pak upozorňují, že vznikaly během výprav do vzdálených zemí, což nám na jednu stranu připomene několikaměsíční pěší pouti Maurova mládí, na druhé straně nás to uvádí do nové životní situace autora, který se v 90. letech stal z outsidera a nočního hlídače plzeňského hřbitova úspěšným podnikatelem a nadšeným cestovatelem.

Podstatnou součástí výstavy je pak také nová instalace, která se vztahuje k nedávným autorovým zkušenostem z nemocničního prostředí – tedy místa, v němž se každý člověk stává neustále kontrolovaným a měřeným subjektem v soukolí pevně daného řádu. Maur se zde vrací a co nejkonkrétněji přistupuje k vlastnímu tělu. Zatímco dosud jsme autorovo vnější i vnitřní hnutí jen tušili za informativně-poetickými poznámkami na okrajích papírů (… obkresloval jsem stín hrušně…), teď zde vidíme obrysy jeho těla, zachycené jeho synem na nemocničním lůžku, vůbec poprvé se tak předmětem záznamu stává on sám – ve snaze zaznamenat samotnou křehkost lidské existence i potencialitu jejího konce. Kresebným záznamům, fotografiím a instalaci Milana Maura tak můžeme rozumět jako záznamu sekvence. Jeho prostřednictvím dochází k vyčlenění, konkretizaci určitého děje z jinak cyklického univerza. Může jím být svět, vesmír, příroda, a stejně tak dobře i existence člověka.

Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

27.09.2014 - 13.11.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 25. 9. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Kolika věcem, které nás obklopují, opravdu rozumíme? I tak s nimi ale umíme zacházet, dotýkáme se jich, mluvíme na ně, uvádíme je do pohybu. V tvorbě Pavly Scerankové zaujímá toto hluboké a přitom nevědomé porozumění, které je jakoby vepsané do pohybů a které se právě v pohybech, dotecích a gestech utváří, významné místo.

V raných fázích své tvorby hledala Pavla Sceranková způsoby, jak „animovat“ – jak zobrazovat nebo tematizovat pohyb – a přitom zůstávat na poli sochařské či objektové tvorby. Příkladným výstupem tohoto hledání jsou objekty z cyklu Vzpomínka jako nová realita (2006). Trochu jiný přístup se uplatnil v novější sérii objektů Ano nebo ne (2010). Předměty, které dobře známe jako tiché společníky v našich pokojích a kuchyních (lampa, porcelánový servis), jako by před námi explodovaly, ale těsně před tím, než se jejich úlomky stihly rozlétnout do všech stran, někdo stiskl tlačítko PAUSE. Vedle prací, v nichž pohyb zůstává pouze jakousi nedořečenou možností, tvoří Sceranková také sochy a objekty, kterých se diváci mohou dotýkat, a mohou tak nejen pohledem, ale i pohybem aktualizovat obsahy, jež jsou v nich vloženy.

Instalace pro Fait Gallery MEM volně navazuje na autorčiny výstavy Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). V obou hledala způsoby, jak rozšířit dimenzi diváckého prožitku a porozumění vázaného na osobní a tělesnou zkušenost o metaforický přesun do vesmíru. Ohromná a pro většinu smrtelníků vpravdě nepředstavitelná velikost světa „tam venku“ tvořila v těchto výstavách kontrapunkt k „malé“ lidské zkušenosti ukotvené opět v „malých“, důvěrně známých předmětech.

Podobu instalace v galerii MEM významně ovlivnila setkání s dr. Bruno Jungwiertem z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Rozhovory s odborníkem na dynamiku a vývoj galaxií přivedly Pavlu Scerankovou ke klíčovému motivu výstavy, jímž je srážka galaxií. Abychom docenili dramatičnost této události, musíme být schopni uvažovat v měřítkách a v časových úsecích vymykajících se téměř naší představivosti. Pokud by se lidský pozorovatel ocitl uvnitř podobné srážky, nebyl by si kvůli ohromným vzdálenostem mezi (potenciálně) kolidujícími tělesy vůbec ničeho vědom.

Tento paradox autorku zaujal a touha nechat diváky vstoupit doslova dovnitř kolidujících struktur se stala výchozím bodem při koncipování výstavy. Symbolický přesun do intergalaktického prostoru je v materiální rovině instalace spojen s intimním prostorem kuchyně či jídelny – tedy s prostorem, který, pomineme-li již poněkud přežitý kulturní stereotyp charakterizující jej jako ryze ženský, je především prostorem rodinným, prostorem sounáležitosti, ale také konfliktů a střetů. Uvedeme-li do pohybu kus podšálku nebo konvice, upevněného na konci otočné konstrukce, riskujeme reálnou srážku a zároveň animujeme model vesmíru. Naráží zde na sebe nejen nesouměřitelné velikosti, ale také nesouměřitelné časové dimenze. Lidský čas, v němž se rodíme, umíráme, propadáme lásce i sžíravé nenávisti, je v kontextu „vesmírného času“ galaktické srážky naprosto nicotný. Možná to ale platí i naopak, když se vědecká verze absolutna drolí pod emocemi, které může do pohybu uvést kus rotující kýčovité chinoiserie…

Jan Zálešák

Jdi zpět