25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 29. 5. 2014 v 19.00
Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra
Obraz Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha Rembrandta Van Rijna z roku 1642 neboli Noční hlídka byl po většinu času své existence překryt tmavým lakem a proto působil mylným dojmem nočního výjevu. Atmosféra záhadného setkání postav v potemnělé krajině kulis připomínajících město byla navíc umocněna ztrátou dynamiky následkem oříznutí plátna z nešťastné iniciativy amsterodamských radních. Lak byl odstraněn až ve 40. letech. 20. století, čímž se výjev projasnil a spolu s kopií Geritta Ludense se ozřejmila podstata vyobrazené scény. 14. září 1975 obraz utrpěl několik řezných ran kuchyňským nožem. Muž v zajetí bludných představ perforoval plátno energickými výpady ve stylu Hanse Hartunga. Nebyl prvním ani posledním, kdo se jal toto dílo využít jako jeviště k veřejnému aktu odhalení se záměrem strhnout závoj společenské konvence.
Pro celou úvodní zápletku a pro interpretaci výstavy jsou důležité dva hlavní motivy: odkrývání vrstev a archeologický přístup ozřejmující příčiny našeho zkresleného vnímání a potřeba měnit stav věcí. Avšak proces demaskování sám vytváří významovou linku nového uchopení skutečnosti, je sám druhem narace, divadlem a mnohovrstevnatým schématem někdy absurdního charakteru. Rozruch, jenž způsobuje gesto revolty je druhem katarze tvůrčího ducha a přítomné skutečnosti. Je také událostí, která zakládá mýtus šířící se rituálně napříč různými směry. Událost jeviště formuje námět představení, jenž je přeformulováván následnými inscenacemi a interpretacemi.
Jeviště odlišuje děj na scéně od ostatního dění za jeho hranicemi, je prostorem, ve kterém se soustřeďuje pozornost a citlivost zúčastněných stran v rovině významově odlišné od záležitostí denní rutiny. Schopnost imaginace spadá do intimní zóny jak autora, tak diváka, kdežto jazyk a gesta a symboly spadají do společných rysů kulturní identity. Polarita způsobů vnímání se však střetává se zrychlující se frekvencí přijímaných podnětů nesnadno identifikovatelných kvalit, kterou je typická doba po nástupu volně dostupných technologií šířících materiál ztrácející část své funkce coby prostředek v dramaturgicky sevřeném představení. Specifičnost předmětu je nahrazena ambivalentní rozprostřenou figurou, rychle se proměňující tak jako i nezávaznost sdělení neutuchající konverzace. Hranice mezi jevištěm a hledištěm se prolínají s neurčitou časovostí v nekonečný happening.
V těchto podmínkách je požadavek autonomie náročným úkolem, stejně jako schopnost udržet soustředěné a pevně sevřené konstelace významů a zobrazení. Kompozice fragmentů a forem, kulisy dne a noci, scenérie, figury, typy postav. Na jevišti se vrší hromady materiálu z depozitářů rekvizit, asambláže, stafáže, zhmotňují se zamýšlené a snad i nemyslitelné jazykové hry, duch se proměňuje v hmatatelný předmět, ohýbá se zavedený znak, odjímá se význam, přisuzuje se obsah, je předváděna grimasa i výstupy s vážným tónem a upřímnou důsledností. Je předváděno, co jest i co bylo. Vojenská posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha se ocitá v zapeklité, přesto magické situaci, obklopena surrealismem a Dada v praxi.
Hynek Alt & Aleksandra Vajd
Ondřej Basjuk
Josef Bolf
Vladimír Boudník
Milena Dopitová
Jiří Franta & David Böhm
Krištof Kintera
Vendula Knopová
Alena Kotzmannová
Marek Meduna
Jan Merta
Kamila Musilová
Petr Nikl
Ivan Pinkava
Adéla Sobotková
Adriena Šimotová
Jiří Thýn
Václav Tikal
Lenka Vítková