Radek Brousil / Stisk rukou

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

07.10.2015 - 04.12.2015

Fait Gallery PREVIW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 10. 2015 v 18.00

Kurátor: Jiří Ptáček

V souladu s principy tvorby posledních let Radek Brousil vychází v souboru fotografických objektů a fotografií pro výstavu Stisk rukou z vlastní ateliérové praxe. V minulosti díky tomu například postavil před objektiv technické vybavení svého studia. Upozorňoval tím nejen na existenci nástrojů, které skrytě ovlivňují provedení fotografického díla, ale zároveň s nimi jednal jako s „běžnými modely“, tu pro zátiší, tu pro postavu, nebo geometrickou abstrakci.

U Stisku rukou jsou cíl a přístup poněkud jiné. Předcházela jim inspirace studiovými snímky tekutých a elastických materiálů a rozhodnutí opustit tradiční formát a fotografii odpoutat ode zdi. Z významového hlediska se ale zároveň přenesl od fotografií jako obrazů skutečnosti k jejích autonomním vlastnostem - zejména k fyzické, materiální povaze zvětšeniny. Když se o nich stydíme říct, že jsou obrazy, aniž bychom necítili povinnost doplnit, že jsou i fyzickými objekty, navíc objekty scénicky strukturující bílý prostor galerie, zažíváme na vlastní kůži jejich nezvyklou hybridnost. Můžeme k nim samozřejmě přistupovat jako k jakýmsi transformers, kteří jsou vždy tím, čím si je přejeme mít, zároveň ale musíme připustit, že tím jejich nejednoznačnost nepostihujeme dostatečně. Brousilovým cílem však není obnažit rozpornost, nýbrž v našich myslích monumentalizovat proložení dvou realit fotografie. Snad proto lze mezi výjevy na fotografiích, jejich formáty a instalací stále rozpoznat vztahy. Brousil přihlíží k dynamice výjevů a odvozuje z nich tvar a prostorovou pozici artefaktů. Klíčovými pojmy mu jsou pružnost a fixace, tlak a deformace, uvolnění a pohyb.

Tyto klíčové pojmy mohou připomenout intence rané avantgardy, zdaleka nejen na poli fotografie – například futurismu. Brousilovo fotografování (a všechno, co s fotografiemi dělá pak) ale směřuje spíš „mimo svět a společnost“, k tomu, jak fotografie vnímáme a jak o nich uvažujeme.

Jdi zpět