Radek Brousil / Stisk rukou

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

07.10.2015 - 04.12.2015

Fait Gallery PREVIW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 10. 2015 v 18.00

Kurátor: Jiří Ptáček

V souladu s principy tvorby posledních let Radek Brousil vychází v souboru fotografických objektů a fotografií pro výstavu Stisk rukou z vlastní ateliérové praxe. V minulosti díky tomu například postavil před objektiv technické vybavení svého studia. Upozorňoval tím nejen na existenci nástrojů, které skrytě ovlivňují provedení fotografického díla, ale zároveň s nimi jednal jako s „běžnými modely“, tu pro zátiší, tu pro postavu, nebo geometrickou abstrakci.

U Stisku rukou jsou cíl a přístup poněkud jiné. Předcházela jim inspirace studiovými snímky tekutých a elastických materiálů a rozhodnutí opustit tradiční formát a fotografii odpoutat ode zdi. Z významového hlediska se ale zároveň přenesl od fotografií jako obrazů skutečnosti k jejích autonomním vlastnostem - zejména k fyzické, materiální povaze zvětšeniny. Když se o nich stydíme říct, že jsou obrazy, aniž bychom necítili povinnost doplnit, že jsou i fyzickými objekty, navíc objekty scénicky strukturující bílý prostor galerie, zažíváme na vlastní kůži jejich nezvyklou hybridnost. Můžeme k nim samozřejmě přistupovat jako k jakýmsi transformers, kteří jsou vždy tím, čím si je přejeme mít, zároveň ale musíme připustit, že tím jejich nejednoznačnost nepostihujeme dostatečně. Brousilovým cílem však není obnažit rozpornost, nýbrž v našich myslích monumentalizovat proložení dvou realit fotografie. Snad proto lze mezi výjevy na fotografiích, jejich formáty a instalací stále rozpoznat vztahy. Brousil přihlíží k dynamice výjevů a odvozuje z nich tvar a prostorovou pozici artefaktů. Klíčovými pojmy mu jsou pružnost a fixace, tlak a deformace, uvolnění a pohyb.

Tyto klíčové pojmy mohou připomenout intence rané avantgardy, zdaleka nejen na poli fotografie – například futurismu. Brousilovo fotografování (a všechno, co s fotografiemi dělá pak) ale směřuje spíš „mimo svět a společnost“, k tomu, jak fotografie vnímáme a jak o nich uvažujeme.

Jdi zpět