Radek Brousil / Stisk rukou

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.

Text: Jiří Ptáček

07.10.2015 - 04.12.2015

Fait Gallery PREVIW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 10. 2015 v 18.00

Kurátor: Jiří Ptáček

V souladu s principy tvorby posledních let Radek Brousil vychází v souboru fotografických objektů a fotografií pro výstavu Stisk rukou z vlastní ateliérové praxe. V minulosti díky tomu například postavil před objektiv technické vybavení svého studia. Upozorňoval tím nejen na existenci nástrojů, které skrytě ovlivňují provedení fotografického díla, ale zároveň s nimi jednal jako s „běžnými modely“, tu pro zátiší, tu pro postavu, nebo geometrickou abstrakci.

U Stisku rukou jsou cíl a přístup poněkud jiné. Předcházela jim inspirace studiovými snímky tekutých a elastických materiálů a rozhodnutí opustit tradiční formát a fotografii odpoutat ode zdi. Z významového hlediska se ale zároveň přenesl od fotografií jako obrazů skutečnosti k jejích autonomním vlastnostem - zejména k fyzické, materiální povaze zvětšeniny. Když se o nich stydíme říct, že jsou obrazy, aniž bychom necítili povinnost doplnit, že jsou i fyzickými objekty, navíc objekty scénicky strukturující bílý prostor galerie, zažíváme na vlastní kůži jejich nezvyklou hybridnost. Můžeme k nim samozřejmě přistupovat jako k jakýmsi transformers, kteří jsou vždy tím, čím si je přejeme mít, zároveň ale musíme připustit, že tím jejich nejednoznačnost nepostihujeme dostatečně. Brousilovým cílem však není obnažit rozpornost, nýbrž v našich myslích monumentalizovat proložení dvou realit fotografie. Snad proto lze mezi výjevy na fotografiích, jejich formáty a instalací stále rozpoznat vztahy. Brousil přihlíží k dynamice výjevů a odvozuje z nich tvar a prostorovou pozici artefaktů. Klíčovými pojmy mu jsou pružnost a fixace, tlak a deformace, uvolnění a pohyb.

Tyto klíčové pojmy mohou připomenout intence rané avantgardy, zdaleka nejen na poli fotografie – například futurismu. Brousilovo fotografování (a všechno, co s fotografiemi dělá pak) ale směřuje spíš „mimo svět a společnost“, k tomu, jak fotografie vnímáme a jak o nich uvažujeme.

Jdi zpět