23.02.2022 - 14.05.2022
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Expoziční řešení, umělecká spolupráce: David Fesl
Grafický design knihy a přívěsků: Daniela & Linda Dostálková, Sonni Scheuringer
Text: Marek Pokorný
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Nějak se zachovám
Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.
Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.
Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.
Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“
Text: Marek Pokorný
Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.
-
Fait Gallery PREVIW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 6. 10. 2015 v 18.00
Kurátor: Jiří Ptáček
U Stisku rukou jsou cíl a přístup poněkud jiné. Předcházela jim inspirace studiovými snímky tekutých a elastických materiálů a rozhodnutí opustit tradiční formát a fotografii odpoutat ode zdi. Z významového hlediska se ale zároveň přenesl od fotografií jako obrazů skutečnosti k jejích autonomním vlastnostem - zejména k fyzické, materiální povaze zvětšeniny. Když se o nich stydíme říct, že jsou obrazy, aniž bychom necítili povinnost doplnit, že jsou i fyzickými objekty, navíc objekty scénicky strukturující bílý prostor galerie, zažíváme na vlastní kůži jejich nezvyklou hybridnost. Můžeme k nim samozřejmě přistupovat jako k jakýmsi transformers, kteří jsou vždy tím, čím si je přejeme mít, zároveň ale musíme připustit, že tím jejich nejednoznačnost nepostihujeme dostatečně. Brousilovým cílem však není obnažit rozpornost, nýbrž v našich myslích monumentalizovat proložení dvou realit fotografie. Snad proto lze mezi výjevy na fotografiích, jejich formáty a instalací stále rozpoznat vztahy. Brousil přihlíží k dynamice výjevů a odvozuje z nich tvar a prostorovou pozici artefaktů. Klíčovými pojmy mu jsou pružnost a fixace, tlak a deformace, uvolnění a pohyb.
Tyto klíčové pojmy mohou připomenout intence rané avantgardy, zdaleka nejen na poli fotografie – například futurismu. Brousilovo fotografování (a všechno, co s fotografiemi dělá pak) ale směřuje spíš „mimo svět a společnost“, k tomu, jak fotografie vnímáme a jak o nich uvažujeme.