25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 22. 2. 2012 v 19.00
Kurátor: Jiří Ptáček
Bylo by bezesporu zajímavé pečlivě prozkoumat, jak se fotografická tvorba Aleny Kotzmannové potkává s vyprávěním příběhů. V jejím portfoliu nalezneme případy přímého akcentování vztahu mezi obrazy a (doprovodným) textem, jak tomu bylo u Rybích lidí v roce 2010, i spolupráci s Lenkou Vítkovou, která v galerii Hunt Kastner Artworks vkládala mezi fotografie útržky vlastní literatury. Kotzmannová také kdysi ilustrovala povídku Tomáše Pospiszyla (uveřejněnou časopisem Umělec) a později tutéž předlohu podložila fotografiemi při jejím zpracování ve formě videa. Vedle těchto faktických příkladů můžeme v některých jejích souborem objevit přímé i skrytější odkazy k filmu - médiu s vyprávěním tak silně spjatého, a v neposlední řadě pak mezi jejími cykly nalezneme takové, jejichž koncepcí odkazuje k času jako ustavujícímu činiteli obsahu (a časová dimenze je základní podmínkou jakékoliv narace). Aniž bychom v textu o společné výstavě s Janem Šerých měli sdostatek prostoru důkladně rozvinout tyto úvahy, berme jmenované příklady jako mírně nestabilní základy hypotézy, že otázky narace a narativity hrají v uvažování Aleny Kotzmannové významnou roli a jako jakési neartikulované sci-fi stojí pravděpodobně i za souborem nazvaným Undated.
Sousedství s pracemi Jana Šerých je ovšem tím vzácným okamžikem, kdy se lépe než kdy jindy odkrývají jiné implicitní rysy její tvorby. Tentokrát bezesporu vyzdvihuje formální aspekty Kotzmannové fotografování. Středová symetrie jejích zátiší a orámování žlutými pruhy se zrcadlí v Šerýchových striktních kresebných strukturách i ve fotoinstalaci Tornádo inspirované nalezeným snímkem ženy pózující fotografovi v dostatečné (?!) vzdálenosti od chobotu větrného víru. Šerých v ní vyšel ze dvou zachycených os - první tvoří žena stojící v ideálním středu záběru a druhý pokroucený sloup prachu otáčející se okolo svého oka. Roztočením fotografického tisku kolem vertikální osy Šerých podtrhl tento princip a ve shodě s vyzněním instalace svých kreseb jako by dával najevo, že adustace považuje za důležitější než samotná zobrazení (přestože právě adjustacemi se zpětně vztahuje ke znázorněnému).
Právě tato skutečnost nás vrací zpět k fotografiím Aleny Kotzmannové. Nejenže žluté pruhy po okrajích snímků mění perceptivní kvality snímků, také jako adjustace jsou komentářem k tomu, co je zachyceno na snímcích: předměty různě „adjustované“ a takto nastavené oku diváka (a objektivu fotografky).
Tisíciúhelník Aleny Kotzmannové a Jana Šerých by bylo lze přirovnat ke dvěma děrným štítkům přiloženým přes sebe. Na první pohled zřejmé formální příbuznosti a jimi zprostředkovávané téma „přiblížení“ (ad-juxtare), včetně kontrastujícího opaku u dlouhé sestavy stolů s vyloženými kresbami Jana Šerých, které se divákovi „vzdalují“, neboť si je vlastně nemůže řádně prohlédnout, by pak bylo lze považovat za k sobě přiléhající otvory v těchto štítcích. Před těmito aspekty by ale neměla ustoupit příliš do pozadí ani poslední metaforická evokace, které jsem si ve spojení jejich tvorby všiml. Jak Šerých tak Kotzmannová vytvářejí Tisíciúhelníkem prostředí referující k výsostně uměleckým problémům. Působivost vybraných obrazů vyvolávající silnou afektivní i asociativní reakci, ale rovněž jakási laboratorní atmosféra výstavy, ovšem společně utvářejí obecně srozumitelný klíč i pro diváky upřednostňující emoce a představy. A tím se z jiné strany opět dostáváme na dohled k vyprávění příběhů, u kterého jsme začali.
Jiří Ptáček