ALENA KOTZMANNOVÁ / JAN ŠERÝCH / TISÍCIÚHELNÍK

Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.

V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.

Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.

Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.

Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.

Zastoupené autorky / zastoupení autoři:

Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková

Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.

ALENA KOTZMANNOVÁ / JAN ŠERÝCH / TISÍCIÚHELNÍK

23.02.2012 - 30.03.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 22. 2. 2012 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

Bylo by bezesporu zajímavé pečlivě prozkoumat, jak se fotografická tvorba Aleny Kotzmannové potkává s vyprávěním příběhů. V jejím portfoliu nalezneme případy přímého akcentování vztahu mezi obrazy a (doprovodným) textem, jak tomu bylo u Rybích lidí v roce 2010, i spolupráci s Lenkou Vítkovou, která v galerii Hunt Kastner Artworks vkládala mezi fotografie útržky vlastní literatury. Kotzmannová také kdysi ilustrovala povídku Tomáše Pospiszyla (uveřejněnou časopisem Umělec) a později tutéž předlohu podložila fotografiemi při jejím zpracování ve formě videa. Vedle těchto faktických příkladů můžeme v některých jejích souborem objevit přímé i skrytější odkazy k filmu - médiu s vyprávěním tak silně spjatého, a v neposlední řadě pak mezi jejími cykly nalezneme takové, jejichž koncepcí odkazuje k času jako ustavujícímu činiteli obsahu (a časová dimenze je základní podmínkou jakékoliv narace). Aniž bychom v textu o společné výstavě s Janem Šerých měli sdostatek prostoru důkladně rozvinout tyto úvahy, berme jmenované příklady jako mírně nestabilní základy hypotézy, že otázky narace a narativity hrají v uvažování Aleny Kotzmannové významnou roli a jako jakési neartikulované sci-fi stojí pravděpodobně i za souborem nazvaným Undated.
Sousedství s pracemi Jana Šerých je ovšem tím vzácným okamžikem, kdy se lépe než kdy jindy odkrývají jiné implicitní rysy její tvorby. Tentokrát bezesporu vyzdvihuje formální aspekty Kotzmannové fotografování. Středová symetrie jejích zátiší a orámování žlutými pruhy se zrcadlí v Šerýchových striktních kresebných strukturách i ve fotoinstalaci Tornádo inspirované nalezeným snímkem ženy pózující fotografovi v dostatečné (?!) vzdálenosti od chobotu větrného víru. Šerých v ní vyšel ze dvou zachycených os - první tvoří žena stojící v ideálním středu záběru a druhý pokroucený sloup prachu otáčející se okolo svého oka. Roztočením fotografického tisku kolem vertikální osy Šerých podtrhl tento princip a ve shodě s vyzněním instalace svých kreseb jako by dával najevo, že adustace považuje za důležitější než samotná zobrazení (přestože právě adjustacemi se zpětně vztahuje ke znázorněnému).
Právě tato skutečnost nás vrací zpět k fotografiím Aleny Kotzmannové. Nejenže žluté pruhy po okrajích snímků mění perceptivní kvality snímků, také jako adjustace jsou komentářem k tomu, co je zachyceno na snímcích: předměty různě „adjustované“ a takto nastavené oku diváka (a objektivu fotografky).
Tisíciúhelník Aleny Kotzmannové a Jana Šerých by bylo lze přirovnat ke dvěma děrným štítkům přiloženým přes sebe. Na první pohled zřejmé formální příbuznosti a jimi zprostředkovávané téma „přiblížení“ (ad-juxtare), včetně kontrastujícího opaku u dlouhé sestavy stolů s vyloženými kresbami Jana Šerých, které se divákovi „vzdalují“, neboť si je vlastně nemůže řádně prohlédnout, by pak bylo lze považovat za k sobě přiléhající otvory v těchto štítcích. Před těmito aspekty by ale neměla ustoupit příliš do pozadí ani poslední metaforická evokace, které jsem si ve spojení jejich tvorby všiml. Jak Šerých tak Kotzmannová vytvářejí Tisíciúhelníkem prostředí referující k výsostně uměleckým problémům. Působivost vybraných obrazů vyvolávající silnou afektivní i asociativní reakci, ale rovněž jakási laboratorní atmosféra výstavy, ovšem společně utvářejí obecně srozumitelný klíč i pro diváky upřednostňující emoce a představy. A tím se z jiné strany opět dostáváme na dohled k vyprávění příběhů, u kterého jsme začali.

Jiří Ptáček

Jdi zpět