Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Petr Veselý / Nůž v kredenci

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Barbora Kundračíková

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

 

Stále ještě máme tendenci chápat obraz jako autonomní entitu, jedinečný, finální objekt, který má svou vlastní bytnost a z celku světa se přirozeně vyčleňuje. Dlouho jsme o to nakonec usilovali, takže tím lépe! Mezi obrazy a světy, včetně těch vnitřních, panuje však samozřejmě i nadále úzká spojitost. Jsou svoje jaksi z podstaty. Málokdy však apelujeme na to, aby spojení bylo přímé a hlavně, aby bylo přístupné všem, aby všichni procházeli toutéž branou. Pak ale nastanou chvíle, kdy obraz není o ničem jiném, než právě o sounáležitosti, o bytí společném a existenci jediné, kdy nejen sám obraz mezi horizonty přechází a překračuje je, ale také skutečnost jej přirozeně absorbuje. Platí to právě pro díla Petra Veselého. Jejich věcnost přitom zahrnuje nejen časovost, ale má také transcendentální rozměr.

Ernst Gombrich ve své úvaze o iluzi v umění píše, že sílu interpretace nelze přecenit, a ukazuje na J. M. W. Turnera, o němž hovoří jako o někom, kdo záměrně a ve prospěch toho, co vidí, potlačuje vše, co o tomto světě ví.[1] Obojí je relevantní také nyní, pohybujeme se totiž na téže hraně rozpoznatelnosti. Petr se však obrací ne k tomu, co vidí, ale k tomu, čeho se může dotýkat.

Moment doteku je magický, dotek má moc nejen život vzít, ale také jej navrátit. Přikládání rukou je starým rituálem, ruce žhnou i chladí, rozpoznávají, v některých případech také léčí. Nejde přitom o nic jiného než o opakující se výraz lpění na původním, na skutečném, na tom, co je pravé a k čemu se takto alespoň pomyslně navracíme. To nakonec dělá také Gombrich, když o abstrahovaných formách hovoří jako o fenoménu západní vizuální kultury, který je jistě pozoruhodný, zároveň však fatálně postrádá pravidla hodnocení. V Petrově případě se ovšem pohybujeme na opačné straně spektra, obraz je formou abstrahovanou, šedou, k figuraci však stále spěje, respektive se od ní odvíjí. To, co je opouštěno, přitom volá po pozornosti, která je shodně reverzní, a pohyb, který při jeho rozpoznávání vykonáváme, je proto cyklický a bez paměti. Ozvuky předmětnosti jsou až druhotné, svá pravidla ale mají – a takto se vyjevují.

Petrova práce je o konstantách, které se pravidelně připomínají. Jde přitom jak o jeho básnickou polohu, tak o to, čemu lze říkat přirozený život věcí. Podobně jako se ve skutečně domácím prostředí věci nejen nacházejí, ale přímo existují, meandrují ve formách i funkcích a jejich bytnost má svůj řád, zahrnující také zánik, jsou takové i v jeho obrazech, respektive jsou takové jeho obrazy. Ukazují, jak těsné spojení mezi nimi a světem je, pokud je vědomě do rámce své vlastní existence včleníme. Hmota má prostě uchvacující účinek.

Petr sám to samozřejmě ví. Jinak by tolik o překlenutí rozporu mezi skutečností a její představou – tím, co minulo a co očekáváme – neusiloval. Rád také do prostoru vstupuje, tvoří jej a shrnuje. Podobně jako jsou středověké oltáře v muzeích pozůstatkem jiných, plnohodnotných světů, jsou takové i předměty běžného světa zbavené své funkce. Samozřejmě že jde o výraz redukce, také ale koncentrace (a kontrolované) absence, která se paradoxně ve své ztrátě sama ustaluje, a ještě usilovněji proto svou původní funkcí a nadáním rezonuje.[2] Ruka zastavená v pohybu, košile napjatá v jejím ohbí, která putuje z pole do obrazu a ještě dále, to vyjadřuje přesně. Jak také píše Ivan Blecha, „úvaha, že omezená pozice pozorovatele (…) vede k omezené prezentaci věci, je chybná a prohlášení o nutné nereprezentovatelnosti některých stránek reality, o jejich trvalém zkreslení, je vlastně neodůvodněnou extrapolací.“[3] Obraz je často tím jediným, co nám po tom původním zbývá. Je zářezem nože do kredence.



[1] E. H. Gombrich. Umění a iluze. Studie o psychologii obrazového znázorňování. Praha 2019, s. 235.

[2] V posledních desetiletích se k formativní úloze a povaze „věcí“ vrací také západní filosofická tradice, jmenovitě Bruno Latour nebo objektově orientovaná ontologie (OOO).

[3] Ivan Blecha. Prostory zjevnosti. Dílo ve struktuře světa. Zlín 2018, s. 129.

                                                                                       


Tomáš Bárta / THINGS YOU CAN´T DELETE

-

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 21. 11. 2013 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

 
Fait Gallery poskytla Tomáši Bártovi prostor MEM rok od uspořádání jeho samostatné výstavy Softcore. Bárta během této doby ovšem prošel zásadním obdobím revize dosavadních výrazových prostředků. Softcore uzavíraly malby, jimiž se otevřeně přihlásil k modernistické estetice. Následovalo zjednodušování komplikovaných abstraktních spletí a formulování střídmější geometrické osnovy, v níž se začaly odrážet inspirace deskriptivní geometrií, antickým řádem a konstruktivismem. Důraz na malbu jako derivát minulosti obrátil Bártovu pozornost k archeologickým metaforám, které se fakticky uplatňují v postupech vrstvení, pronikání a odkrývání.
 
Kurátor Jan Zálešák v textu k výstavě Softcore správně položil důraz na pozvolnou „sedimentaci“ a „pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ v malířském vývoji Tomáše Bárty. Rok poté můžeme před novými obrazy konstatovat, že jsou zatím nejradikálnějším zlomem v autorově malířské tvorbě, zároveň ale podotknout, že tím neopustila dříve prozkoumávané teritorium. Zatímco výstava Někdy, ve chvíli jakéhosi záblesku, se probudím a obrátím směr svého pádu v ostravské Galerii Dole na jaře letošního roku zachycovala krystalizaci Bártova nového výtvarného názoru, u souboru středních formátů z Things You Can‘t Delete již vidíme rozvinutý rejstřík nových motivů a postupů. Hybným faktorem se v nich stalo uvědomění si vlastních kořenů v modernistické tradici. Zároveň s ním se začala zcelovat fragmentarizovaná skladba obrazových kompozic. Na nových malbách se tak dokola opakuje stejný princip – strukturální podmalba ovlivňuje podobu plošného nátěru a kompozici uzavírá dominantní znak v prvním plánu.
 
Jan Zálešák vztahoval vlastní charakteristiku Bártova vývoje na období po absolutoriu na Fakultě výtvarných umění v Brně. Předobrazy jeho současné tvorby je ale třeba hledat v dávnější minulosti – v posledních dvou až třech letech studia v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Právě tehdy Bárta poprvé transmutoval své inspirace ze stavebních konstrukcí, protoarchitektur a reziduí stavební činnosti v lapidární abstraktní tvarosloví. A právě tehdy se v jeho obrazech objevilo „dominantní těleso“, jakýsi „hmotný útvar“, od kterého se obraz odvíjel nebo ke kterému zbytek obrazu směřoval. Obrazy z Things You Can‘t Delete jsou v tomto ohledu prvním Bártovým návratem k tomuto zdroji, třebaže zahrnutému do nových souvislostí.
 
Názvem výstavy narážíme na obsah kolektivní a osobní paměti v Bártově práci. Jsou věci, které nemůžeme vymazat, kterým se nemůžeme vyhnout a ke kterým se vždycky vrátíme. Není to vždy záležitostí vůle. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan rozlišoval mezi objektem touhy a její příčinou. Jeho vykladač Slavoj Žižek tuto distinkci popsal následovně: „Zatímco objektem touhy je prostě objekt, po kterém toužíme, příčinou touhy je charakteristický rys, kvůli kterému po tomto objektu toužíme (nějaký detail, jehož si obvykle nejsme vědomi a někdy jej dokonce přehlížíme jako překážku, jako to, navzdory čemu po objektu toužíme).“ V obrazech z Things You Can‘t Delete překvapivě nalézáme spíše příčiny touhy než její objekty. Nejde totiž ani tolik o náměty mříží a ráhen či o postupy vrstvení a proškrabávání, jako spíše o rysy a detaily, které ho nutí toto a takto malovat – znovu, opakovaně a s posunem vpřed návratem.
 

Jdi zpět