Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

07.05.2014 - 20.06.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 5. 2014 v 18.00

Host: Martin Baar

Kurátor: Martin Mazanec

Skořepina strojově odvíjejícího se výstavního prostoru s knihou s černými listy. Výstava Zdroj Veroniky Vlkové a Jana Šrámka existuje v rámci série vzájemných výstavních spoluprací, které byly založeny na montáži obrazových předloh a jejich formálního i obsahového prolínání. Spolupráce, která prochází skrze postupné splynutí individuálních stylů, je v rámci jednotlivých výstav podmiňována námětem, který ovlivňuje i proces a dynamiku v tvorbě.

Výstavy Nemusí se hned rozednít (Galerie Školská, Praha 2012) a Ztracená perspektiva (Chodovská tvrz, Praha 2012) stavěly vnější krustu na mytologicky laděném příběhu, který byl součástí animovaného videa a samostatné publikace. Dvojice výstav Kouzlo zapomnětlivosti (Galerie Blansko, 2013) a Dostaneš, co uneseš (NauGallery, Praha 2013) zase opíraly svůj skelet o mýtický příběh leteckého ztroskotání na Krymu, v němž hlavním hrdinou byl pod plstí vlastního příběhu schovaný Joseph Beuys. Jestliže první dvě výstavy byly založeny na podobenství o dívce žijící v postapokalyptické krajině a ústředním formátem byla animace a kniha, tak příběh parafrázující velmi volně zpověď umělce byl galerijní ilustrací sestávající z mozaiky akvarelů, počítačových ilustrací, objektů a animací zahrnujících šíři symbolických i kulturních motivů.

Oživení postav z akvarelů a kreseb se v předešlých výstavách dělo skrze jejich animaci a střih, na kterých oba autoři spolupracovali s Martinem Búřilem. Aktuální projekt naopak pracuje nejvýrazněji s realitou ve výstavě zažívaného času. Vede k úvahám o hybnosti obrazů, které jsou statické, ale i volně se pohybující v předem nedefinovaném prostředí vlastní krajiny. Projekce uprostřed prostoru je neustále se proměňujícím obrazem, který nebude nikdy totožný. Galerie je tak obrazně přestavěna v deskovou hru, která je přístupná ze stránek černé knihy, skrze projekci nebo absurdní pohyb předmětů rytmizujících „galerijní čas“. Podněty jsou kladeny k odhalování neustále zakoušeného prostoru, k jeho doslovné i ryze literární prostupnosti na základě přítomnosti hranic samotné výstavy.

Slova z knihy, obrazy na stěně a zvukomalebná robotika mechanismů oživují obsah výstavy, který není předem definován, jen je „odvozován“ skrze symboly a archetypy literárních žánrů. Prostor výstavy Zdroj s hostujícím Martinem Baarem je otevřením dalšího z námětů pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Poprvé se nejedná o společnou výstavu ve smyslu kombinace nebo montáže dílčích autorských děl, ale o proces společné výstavní artikulace.

Martin Mazanec

Jdi zpět