Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

07.05.2014 - 20.06.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 5. 2014 v 18.00

Host: Martin Baar

Kurátor: Martin Mazanec

Skořepina strojově odvíjejícího se výstavního prostoru s knihou s černými listy. Výstava Zdroj Veroniky Vlkové a Jana Šrámka existuje v rámci série vzájemných výstavních spoluprací, které byly založeny na montáži obrazových předloh a jejich formálního i obsahového prolínání. Spolupráce, která prochází skrze postupné splynutí individuálních stylů, je v rámci jednotlivých výstav podmiňována námětem, který ovlivňuje i proces a dynamiku v tvorbě.

Výstavy Nemusí se hned rozednít (Galerie Školská, Praha 2012) a Ztracená perspektiva (Chodovská tvrz, Praha 2012) stavěly vnější krustu na mytologicky laděném příběhu, který byl součástí animovaného videa a samostatné publikace. Dvojice výstav Kouzlo zapomnětlivosti (Galerie Blansko, 2013) a Dostaneš, co uneseš (NauGallery, Praha 2013) zase opíraly svůj skelet o mýtický příběh leteckého ztroskotání na Krymu, v němž hlavním hrdinou byl pod plstí vlastního příběhu schovaný Joseph Beuys. Jestliže první dvě výstavy byly založeny na podobenství o dívce žijící v postapokalyptické krajině a ústředním formátem byla animace a kniha, tak příběh parafrázující velmi volně zpověď umělce byl galerijní ilustrací sestávající z mozaiky akvarelů, počítačových ilustrací, objektů a animací zahrnujících šíři symbolických i kulturních motivů.

Oživení postav z akvarelů a kreseb se v předešlých výstavách dělo skrze jejich animaci a střih, na kterých oba autoři spolupracovali s Martinem Búřilem. Aktuální projekt naopak pracuje nejvýrazněji s realitou ve výstavě zažívaného času. Vede k úvahám o hybnosti obrazů, které jsou statické, ale i volně se pohybující v předem nedefinovaném prostředí vlastní krajiny. Projekce uprostřed prostoru je neustále se proměňujícím obrazem, který nebude nikdy totožný. Galerie je tak obrazně přestavěna v deskovou hru, která je přístupná ze stránek černé knihy, skrze projekci nebo absurdní pohyb předmětů rytmizujících „galerijní čas“. Podněty jsou kladeny k odhalování neustále zakoušeného prostoru, k jeho doslovné i ryze literární prostupnosti na základě přítomnosti hranic samotné výstavy.

Slova z knihy, obrazy na stěně a zvukomalebná robotika mechanismů oživují obsah výstavy, který není předem definován, jen je „odvozován“ skrze symboly a archetypy literárních žánrů. Prostor výstavy Zdroj s hostujícím Martinem Baarem je otevřením dalšího z námětů pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Poprvé se nejedná o společnou výstavu ve smyslu kombinace nebo montáže dílčích autorských děl, ale o proces společné výstavní artikulace.

Martin Mazanec

Jdi zpět