Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem^{^[1]}, provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost.

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci.

Virtuální prohlídku výstavy Jiřího Kovandy - O deset minut dřív najdete zde.

[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.

Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

07.05.2014 - 20.06.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 5. 2014 v 18.00

Host: Martin Baar

Kurátor: Martin Mazanec

Skořepina strojově odvíjejícího se výstavního prostoru s knihou s černými listy. Výstava Zdroj Veroniky Vlkové a Jana Šrámka existuje v rámci série vzájemných výstavních spoluprací, které byly založeny na montáži obrazových předloh a jejich formálního i obsahového prolínání. Spolupráce, která prochází skrze postupné splynutí individuálních stylů, je v rámci jednotlivých výstav podmiňována námětem, který ovlivňuje i proces a dynamiku v tvorbě.

Výstavy Nemusí se hned rozednít (Galerie Školská, Praha 2012) a Ztracená perspektiva (Chodovská tvrz, Praha 2012) stavěly vnější krustu na mytologicky laděném příběhu, který byl součástí animovaného videa a samostatné publikace. Dvojice výstav Kouzlo zapomnětlivosti (Galerie Blansko, 2013) a Dostaneš, co uneseš (NauGallery, Praha 2013) zase opíraly svůj skelet o mýtický příběh leteckého ztroskotání na Krymu, v němž hlavním hrdinou byl pod plstí vlastního příběhu schovaný Joseph Beuys. Jestliže první dvě výstavy byly založeny na podobenství o dívce žijící v postapokalyptické krajině a ústředním formátem byla animace a kniha, tak příběh parafrázující velmi volně zpověď umělce byl galerijní ilustrací sestávající z mozaiky akvarelů, počítačových ilustrací, objektů a animací zahrnujících šíři symbolických i kulturních motivů.

Oživení postav z akvarelů a kreseb se v předešlých výstavách dělo skrze jejich animaci a střih, na kterých oba autoři spolupracovali s Martinem Búřilem. Aktuální projekt naopak pracuje nejvýrazněji s realitou ve výstavě zažívaného času. Vede k úvahám o hybnosti obrazů, které jsou statické, ale i volně se pohybující v předem nedefinovaném prostředí vlastní krajiny. Projekce uprostřed prostoru je neustále se proměňujícím obrazem, který nebude nikdy totožný. Galerie je tak obrazně přestavěna v deskovou hru, která je přístupná ze stránek černé knihy, skrze projekci nebo absurdní pohyb předmětů rytmizujících „galerijní čas“. Podněty jsou kladeny k odhalování neustále zakoušeného prostoru, k jeho doslovné i ryze literární prostupnosti na základě přítomnosti hranic samotné výstavy.

Slova z knihy, obrazy na stěně a zvukomalebná robotika mechanismů oživují obsah výstavy, který není předem definován, jen je „odvozován“ skrze symboly a archetypy literárních žánrů. Prostor výstavy Zdroj s hostujícím Martinem Baarem je otevřením dalšího z námětů pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Poprvé se nejedná o společnou výstavu ve smyslu kombinace nebo montáže dílčích autorských děl, ale o proces společné výstavní artikulace.

Martin Mazanec

Jdi zpět