Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.

Text: Jiří Ptáček

Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

07.05.2014 - 20.06.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 5. 2014 v 18.00

Host: Martin Baar

Kurátor: Martin Mazanec

Skořepina strojově odvíjejícího se výstavního prostoru s knihou s černými listy. Výstava Zdroj Veroniky Vlkové a Jana Šrámka existuje v rámci série vzájemných výstavních spoluprací, které byly založeny na montáži obrazových předloh a jejich formálního i obsahového prolínání. Spolupráce, která prochází skrze postupné splynutí individuálních stylů, je v rámci jednotlivých výstav podmiňována námětem, který ovlivňuje i proces a dynamiku v tvorbě.

Výstavy Nemusí se hned rozednít (Galerie Školská, Praha 2012) a Ztracená perspektiva (Chodovská tvrz, Praha 2012) stavěly vnější krustu na mytologicky laděném příběhu, který byl součástí animovaného videa a samostatné publikace. Dvojice výstav Kouzlo zapomnětlivosti (Galerie Blansko, 2013) a Dostaneš, co uneseš (NauGallery, Praha 2013) zase opíraly svůj skelet o mýtický příběh leteckého ztroskotání na Krymu, v němž hlavním hrdinou byl pod plstí vlastního příběhu schovaný Joseph Beuys. Jestliže první dvě výstavy byly založeny na podobenství o dívce žijící v postapokalyptické krajině a ústředním formátem byla animace a kniha, tak příběh parafrázující velmi volně zpověď umělce byl galerijní ilustrací sestávající z mozaiky akvarelů, počítačových ilustrací, objektů a animací zahrnujících šíři symbolických i kulturních motivů.

Oživení postav z akvarelů a kreseb se v předešlých výstavách dělo skrze jejich animaci a střih, na kterých oba autoři spolupracovali s Martinem Búřilem. Aktuální projekt naopak pracuje nejvýrazněji s realitou ve výstavě zažívaného času. Vede k úvahám o hybnosti obrazů, které jsou statické, ale i volně se pohybující v předem nedefinovaném prostředí vlastní krajiny. Projekce uprostřed prostoru je neustále se proměňujícím obrazem, který nebude nikdy totožný. Galerie je tak obrazně přestavěna v deskovou hru, která je přístupná ze stránek černé knihy, skrze projekci nebo absurdní pohyb předmětů rytmizujících „galerijní čas“. Podněty jsou kladeny k odhalování neustále zakoušeného prostoru, k jeho doslovné i ryze literární prostupnosti na základě přítomnosti hranic samotné výstavy.

Slova z knihy, obrazy na stěně a zvukomalebná robotika mechanismů oživují obsah výstavy, který není předem definován, jen je „odvozován“ skrze symboly a archetypy literárních žánrů. Prostor výstavy Zdroj s hostujícím Martinem Baarem je otevřením dalšího z námětů pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Poprvé se nejedná o společnou výstavu ve smyslu kombinace nebo montáže dílčích autorských děl, ale o proces společné výstavní artikulace.

Martin Mazanec

Jdi zpět